My Jerusalem - Gone For Good

Bývaly doby, kdy měly hudební magazíny nějaký smysl. Tedy, ne, jinak. Bývaly doby, kdy jedním ze smyslu hudebních magazínů byla osvěta. V takových dobách byla pozice redaktora krajně odpovědná, protože se mohlo stát, že se jejich dobrými radami někdo skutečně řídil a nedej bože věnoval pozornost jejich doporučením, věnoval energii a peníze na to, aby si pořídil muziku, o které fabulovali na dvou A4kách textu. Skvělé to časy, ale ty už máme za sebou. Internet nás všechny srovnal. Všichni máme stejné možnosti, známe stejnou muziku a to nejhorší, všichni na ni máme názor. Když na vás nějaký pisálek XY zkouší sladká slůvka a vábí vás na poslední desku neznámé kapely, o které básní stejně jenom proto, že se jí chystá v blízké době zabookovat koncert a potřebuje přitáhnout pozornost, můžete se vyvést z omylu během 5 až 10 minut. To je průměrný čas od momentu, kdy si přečtete všechny ty lži, přes naklepání potřebného do googlu až ke kliku a dvoukliku, který vám dá možnost se svobodně rozhodnout, co si o oné muzice skutečně sami myslíte. Svobodná volba a názory, jenom problémy. Možnosti volby lidem vždycky jenom pokazily život a názory, s názory to je podobné jako s tělesnými dutinami, ty má také každý.

V tomto článku se proto budeme přísně držet faktů, žádné fabulace, žádné nesmyslné vynášení do nebes, nic od vás nechci, nepotřebuji pokrýt náklady na vystoupení kapely, ani nehodlám rozjet jejich výhradní distribuci pro Českou republiku a přilehlé okolí, žádám vás jenom o malinko času a troníček pozornosti, chci vám totiž vysvětlit, proč jsou My Jerusalem nejlepší kapela na světě, o které jste nikdy neslyšeli.

My Jerusalem založil Greg Dulli s Markem Laneganem. Udělali to tak, že se v roce 2008 konečně začali intenzivně věnovat nahrávání dlouho plánované desky Saturnalia projektu The Gutter Twins, čímž odstavili Dulliho domovskou kapelu, The Twilight Singers, na vedlejší kolej. Jeff Klein, který hrál v té době v The Twilight Singers (a později i v The Gutter Twins) na klávesy, měl najednou spoustu času. Jeff není žádný začátečník, kromě účinkování v obou výše zmíněných kapelách má na kontě pár sólových desek, ale jedna věc mu v diskografii chyběla. Vystupoval sám za sebe, spolupracoval s jinými hudebníky v kapele, ale jeho pozice byla pověstným pátým kolem u vozu (klávesák, z toho si snad ani legraci dělat nebudu). Chtěl být frontman.

Být frontman je super, je to mnohem lepší než být páté kolo u voz, a když na to máte náturu, je to lepší než vystupovat jako nějaký obejda jenom sám s kytarou. Když jste frontman, můžete lidem říkat, co mají dělat, jak to mají dělat a když to dělají jinak nebo špatně, prostě je z kapely vyhodíte; to je asi největší výhoda oproti oneman projektům, kde jste sice taky frontman, ale pakliže nejste paranoidní schizofrenik, na nějaké vyhazování lidí z kapely můžete hezky rychle zapomenout. Klein se všemi jednotlivými členy My Jerusalem v určitém čase a projektu spolupracoval a vrtalo mu hlavou, jak hezké by to bylo, kdyby se všichni ti milí lidé sešli v jedné kapele, a tak když mu dal Greg Dulli neplacené volno, přešel z roviny úvah do roviny realizace. Nejprve spatřilo světlo světa pětipísňové EP Without Feathers a nedlouho po něm první dlouhohrající deska Gone for Good.

Je to zvláštní deska. Na první poslech zní, jako by každou písničku natočila jiná kapela a zručný producent to potom jenom poslepoval dohromady, ale ono to je trochu jinak. Nejsilněji v tom samozřejmě cítíte otisk Kleinovy sólové tvorby, mohl by každou jednu skladbu odehrát akusticky a pořád by mu to znělo dobře, jenom by tomu chyběla dechová sekce. Malinko teď odbočím, The Twilight Singers jsou skvělá kapela, ale čím déle to kolektiv kolem Dulliho táhne, tím silnější mám pocit, že si oblíbili svoje jisté. Dobrým příkladem je jejich poslední deska Dynamite Steps. Není špatná, jenom zní jako všechny desky, které kapela nahrála před ní. Jestliže svůj alternativní rock kapela brousila od roku 1997, po deseti letech ho na desce Powder Burns dotáhla k dokonalosti. Ta současná už nepřináší nic nového ani moc zajímavého, zní spíše jako datadisk ke hře, kterou jste už stokrát dohráli. Pár nových jednotek pocit uchvácení nevrátí.

Deska My Jerusalem zní naopak tak, jak by The Twilight Singers znít mohli, kdyby měli kuráž na to pohnout se z místa. Jistě, Klein není Dulli, ale nemůže zamaskovat, že je jím hodně ovlivněn a ostatně není jediným členem My Jerusalem, který s Dullim sdílel šatnu (Dave Rosser obsluhuje kytaru i v Dulliho režii). Jenže následovat neznamená tupě kopírovat, a tak si Klein, byť ve sféře vlivu, hraje vlastní housle. Když jsem uvedl, že každá písnička zní, jako by ji nahrála jiná kapela, netýká se to jenom muziky – i Kleinovy hlasové polohy se během alba diametrálně liší. V úvodní Valley of Casualties si jenom tak povídá, v singlové Sweet Chariot řve jako utržený ze řetězu, a třeba v Hit the Lights, nejsmutnější to písničce na světě, zní, jako by mu recitování textu působilo doslova fyzickou bolest. Řeknete, že na tom není nic zvláštního, že každý zpěvák, který není Petr Fiala, je schopen měnit polohy v závislosti na náladě skladby, jak je třeba. Než tak však učiníte, musíte dát Kleinovi alespoň jednu šanci. Za odměnu dostanete Toma Waitse o oktávu výš.

Co se hudby týče, jistou rozpolcenost spatřuji v tom, že první tři skladby na desce se opírají o dechovou sekci, kdežto na zbytku nahrávky po nich není ni vidu, ni dechu. Je to zajímavá věc na téhle kapele, všichni členové jsou profesionální hudebníci, kteří sice mají svoje domovské kapely (The Twilight Singers, Polyphonic Spree, Great Northern, Bishop Allen), ale nestydí se nechat najmout, aby bylo na drogy a drahá auta. Nicméně složit kapelu z profesionálů s sebou nese jeden nezanedbatelný benefit, oni vědí jak hrát. A když se vám v záplavě jistě sympaticky entuziastických, nicméně k smrti nudných mladých kapel plných dobrých kamarádů z dětství dostane do ruky spolek lidí, u nichž je zábava poslouchat jakýkoliv instrument, je to lepší než lízátko před základní školou od pána, kterého jste sice nikdy neviděli, ale asi to bude hodný strejda. Osobně mě uchvátily basové linky, nejsou nijak složité, ale jsou efektivní jako hrom, a například Sleepwalking pro mě dělají jednoznačně nejvíce sexy skladbu nejen letošního léta.

Takže si to shrňme. Máme kapelu, plnou skvělých hudebníků, s deskou narvanou hity (ne, skutečně často nenarazíte na 45 minut, z kterých nenudí ani sekunda), z které byste mohli emoce stáčet a prodávat na pouti, máme skvělého frontmana se zajímavým hlasem, zpívajícího o věcech, kterým budete rozumět, jestli máte aspoň kousek srdce, a máme přesně deset minut na dvojklik. Co s nimi uděláte?