Moose Blood - I Don't Think I Can Do This Anymore

Emo punk je doménou hlavně Spojených států. Kapel pátrajících ve svém bolavém nitru a řešících ne zrovna harmonické vztahy se ale i na Starém kontinentu najde víc než dost. Dobrou zprávou je, že se zatím nedostaly do zorného pole mainstreamových médií. Jednou z těchto skupin, které k téhle řekněme nové emo vlně patří, jsou britští Moose Blood.

Tihle čtyři jsou učedníky bandů přelomu tisíciletí. Dohromady se dali před šesti lety a při pohledu na jejich dosavadní diskografii je vidět, že čas rozhodně neztrácejí. Když pomineme nějaké to prvotní demo či split, za dobu své existence stihli vydat tři řadové desky. Dva roky stará "Blush" vyšla stejně jako letošní "I Don't Think I Can Do This Anymore" u renomovaného vydavatelství Hopeless Records. Zdejší osazenstvo pečuje například o melocorové sympaťáky Bayside, komerční megahvězdy Sum 41 nebo sledované partě stylově blízké Have Mercy.

"I Don't Think I Can Do This Anymore" je jedenáctkou příběhů vyprávěných zpěvákem a kytaristou Eddiem Brewertonem. Vesměs všechny se točí kolem holek, kterým hlavní protagonista chtěl něco říct, ale neřekl, dotyčná slečna měla něco udělat, ale neudělala a tak podobně. Nakonec jí nabídne cigaretu a každý si jde po svých. Připouštím, je to velká nadsázka, přesto textová klišovitost a bezvýznamnost je tady velkým nedostatkem. Vlastně to celé je stejný příběh odvyprávěný jedenáctkrát, a pokaždé jinak. To by samo o sobě a za jiných okolností mohlo vzbudit uznání, tady to však vyvolává spíše zívání a pohled na displej přehrávače, kolik že ještě zbývá do konce tracku.

Druhým bolavým místem alba je zaměnitelnost jednotlivých skladeb. Každý jistě zná ten pocit, kdy si pouští desku několikrát a postupně do ní proniká a objevuje další vrstvy. Odměnou mu pak zpravidla je skvělý zážitek. U "I Don't Think I Can Do This Anymore" to ale takto nefunguje. Dá velkou práci přehoupnout se do druhé poloviny alba a namísto očekávaného pocitu blaženosti nás čeká další porce nudy a klišé. O tom, kde jsou třeba vícehlasé sbory, elektronické podkresy, neotřelé melodické motivy, se můžeme jenom dohadovat.

Je to škoda, protože trochu se odvázat a přihodit špetku invence a kreativity by desce nejen prospělo, ale navíc by ji vyvedlo z bezvýznamného průměru. Naopak striktní dodržování žánrových pravidel z ní dělá jen tuctové a snadno zaměnitelné album, na které začne usedat prach nedlouho po vydání.