Klasik tuzemské tvrdě elektronické nebo chcete-li EBM scény Miroslav Papež se svojí kapelou The Nihilists a debutovou deskou Analogue Voodoo pořádně rozvířil ospalé ovzduší domácího hudebního jeviště. Velmi sebejistě a efektně tímhle projektem odpověděl na módní vlnu electroclashe ve světě a díky svým zkušenostem nezůstal jen snaživým epigonem.
Slovo retro je samozřejmě pro tvorbu Nihilistů klíčové. Elektronický podklad skladeb nás svými oldschoolově rovnými beaty zavádí do hédonistických časů<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=29751"> Soft Cell</a>,<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=5954"> Bauhaus</a> nebo<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=310"> Cabaret Voltaire</a>, temnými postpunkovými odstíny je pak zdobí kytara Hanka Jesuse Manciniho. Ten se coby zpěvák pro změnu zhlédnul v psychotickém zaříkávání Alana Vegy ze<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=3359"> Suicide</a> (v případě Suzanne Calibre No.45 už jde skoro o imitaci), případně v záhrobním rock'n'rollu The Cramps. Pikantní zvukovou ambaláž pak ještě sem tam ozdobí saxofon Petra Venkrbce známého především z Vltavy nebo Psích vojáků.
Nejosobitějším článkem je pro mě zpěvačka La Petite Sonja, která svým dekadentně znuděným výrazem ne nepodobným třeba Janě Tóthové z<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=14907"> Tornádo Lue</a> vytváří nebezpečně erotické dusno. Přitom se neomezuje jen na tuto polohu, někdy svůj zpěv přibrousí do robotického... číst dále
Klasik tuzemské tvrdě elektronické nebo chcete-li EBM scény Miroslav Papež se svojí kapelou The Nihilists a debutovou deskou Analogue Voodoo pořádně rozvířil ospalé ovzduší domácího hudebního jeviště. Velmi sebejistě a efektně tímhle projektem odpověděl na módní vlnu electroclashe ve světě a díky svým zkušenostem nezůstal jen snaživým epigonem.
Slovo retro je samozřejmě pro tvorbu Nihilistů klíčové. Elektronický podklad skladeb nás svými oldschoolově rovnými beaty zavádí do hédonistických časů<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=29751"> Soft Cell</a>,<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=5954"> Bauhaus</a> nebo<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=310"> Cabaret Voltaire</a>, temnými postpunkovými odstíny je pak zdobí kytara Hanka Jesuse Manciniho. Ten se coby zpěvák pro změnu zhlédnul v psychotickém zaříkávání Alana Vegy ze<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=3359"> Suicide</a> (v případě Suzanne Calibre No.45 už jde skoro o imitaci), případně v záhrobním rock'n'rollu The Cramps. Pikantní zvukovou ambaláž pak ještě sem tam ozdobí saxofon Petra Venkrbce známého především z Vltavy nebo Psích vojáků.
Nejosobitějším článkem je pro mě zpěvačka La Petite Sonja, která svým dekadentně znuděným výrazem ne nepodobným třeba Janě Tóthové z<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=14907"> Tornádo Lue</a> vytváří nebezpečně erotické dusno. Přitom se neomezuje jen na tuto polohu, někdy svůj zpěv přibrousí do robotického chladu, v baladě Everybody Calls Me an Angel se zase pouští do badalamentiovsky pocukrovaného příšeří. Z nelítostně odsypávajících písní Mickey Bar, Corpse,<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=34119"> Boys</a> and<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=11050"> Girls</a> and Heroes nebo provařené Summer Deviation dělá jakoby mimochodem skvělé alternativní hity.
Moimir Papalescu & The Nihilists svými novovlnými reminiscencemi do značné míry jen objevují Ameriku, ale to dělala většina jejich soudobých zahraničních protějšků. Ve srovnání s nimi se nemají zač stydět a především je evidentní, že se tou hrou náramně baví a zkrátka v tomhle směru nepřijde ani posluchač. V kontextu domácí scény se stali zaslouženě zjevením.
Komentáře