Trumpovská Amerika je vodou na Jourgensenův mlýn. Ministry byli vždycky nesmlouvavě kritičtí téměř ke všemu a v posledním roce se objevilo tolik námětů, že by bylo skutečně s podivem, kdyby se Jourgensen nevyjádřil. Novinka je ale na hony daleko cítit snahou vyjádřit se, tepat živé, nikoliv snahou o to dát své kritice alespoň náznak uměleckého vyjádření, jako se to podařilo, dejme tomu, Neilu Youngovi, Eminemovi nebo, s přimhouřenýma očima, U2. "AmeriKKKant" je dýchavičným albem, které si už ve svém titulu pomáhá průhlednou slovní hříčkou a schovává se za prvoplánový symbol Sochy svobody s hlavou v dlaních.
V kontextu desky samé celkem příhodně zvolený přebal. Mám z něj totiž stejný pocit jako ona dáma vítající přistěhovalce do Spojených států. Jourgensen se vydal cestou jakéhosi industriálního experimentu, kde se vlastně jen máloco dá označit za skladbu - nedej bože snad písničku - v pravém slova smyslu. Na industriální, místy dokonce i thrashující základy, jako například ve "We're Tired Of It", se totiž skládají samplované útržky zpravodajství, výroků politiků či frontmanových textových doplňků, které sice vytvářejí jakousi koláž, jenže ta je vlastně zastaralá už nyní, v době, kdy deska vychází. Umění by mělo být nadčasové, kritika by měla být metaforou, která má širší platnost a jejíž obsah se nezmění se změnou vnějších podmínek.
Ministry skandují hesla o anarchii a o tom, jak je třeba dát moc do rukou lidu, ale... číst dále
Trumpovská Amerika je vodou na Jourgensenův mlýn. Ministry byli vždycky nesmlouvavě kritičtí téměř ke všemu a v posledním roce se objevilo tolik námětů, že by bylo skutečně s podivem, kdyby se Jourgensen nevyjádřil. Novinka je ale na hony daleko cítit snahou vyjádřit se, tepat živé, nikoliv snahou o to dát své kritice alespoň náznak uměleckého vyjádření, jako se to podařilo, dejme tomu, Neilu Youngovi, Eminemovi nebo, s přimhouřenýma očima, U2. "AmeriKKKant" je dýchavičným albem, které si už ve svém titulu pomáhá průhlednou slovní hříčkou a schovává se za prvoplánový symbol Sochy svobody s hlavou v dlaních.
V kontextu desky samé celkem příhodně zvolený přebal. Mám z něj totiž stejný pocit jako ona dáma vítající přistěhovalce do Spojených států. Jourgensen se vydal cestou jakéhosi industriálního experimentu, kde se vlastně jen máloco dá označit za skladbu - nedej bože snad písničku - v pravém slova smyslu. Na industriální, místy dokonce i thrashující základy, jako například ve "We're Tired Of It", se totiž skládají samplované útržky zpravodajství, výroků politiků či frontmanových textových doplňků, které sice vytvářejí jakousi koláž, jenže ta je vlastně zastaralá už nyní, v době, kdy deska vychází. Umění by mělo být nadčasové, kritika by měla být metaforou, která má širší platnost a jejíž obsah se nezmění se změnou vnějších podmínek.
Ministry skandují hesla o anarchii a o tom, jak je třeba dát moc do rukou lidu, ale dělají to tak zoufale vyprázdněným způsobem, až je jednomu stydno. Kde jsou časy hymen formátu "Just One Fix" nebo "Jesus Built My Hotrod"? Souputníci jako Killing Joke jasně ukazují, že jde být kritický, ale zároveň zůstat v rovině čistě hudební výpovědi.
Věřím, že samply na desce "AmeriKKKant" jsou velmi pečlivě volené. Ptám se však: Řeknou něco posluchači, který v Americe nežije? Ale abych jen nehaněl a taky abych nějak zdůvodnil fakt, že deska pár bodů dostala: Jsou momenty, které je radost poslouchat, momenty, které dají vzpomenout na zašlou slávu "Psalm 69" nebo "The Land of Rape And Honey". To pak srdce (krátce) zaplesá. Zbytek je však zoufalou pustinou, které tragicky scházejí nápady. Překročit hranici planého žvanění, které navíc nepoužívá ani svá vlastní slova, se v tomto případě jednoduše nepodařilo.
Komentáře