Skoro celou dekádu trvalo, než se Michal Prokop vymotal ze zrádného labyrintu normalizačních kompromisů a nouzových angažmá a oprášil jméno skupiny Framus Five. A ještě pár dalších let zabralo, než s personálně překopaným souborem a s novým autorským zázemím našel sám sebe na poli, které by se dalo nazvat rock pro dospělé. Už album Holubí dante z roku 1980 bylo krokem správným směrem, ale teprve Kolej Yesterday znamenala definitivní návrat na výsluní, překonávající dokonce i slavné období Města Er. Artrockový patos je pryč, ale soulový feeling naštěstí přetrval, i když umravněný civilnějším výrazem pramenícím z důrazu na kvalitní texty Pavla Šruta nebo Jiřího Žáčka, které abstraktní vzletnost nahradily neformálnějším, přesto stále poetickým jazykem. Prokopa jako interpreta vede takové pojetí spolu s přirozeným zráním jeho hlasu k zemitějšímu a zároveň intimnějšímu projevu a Kolej Yesterday dokládá, že přesně to je jeho parketa.
Klíčovou roli v restaurování Prokopovy doprovodné kapely, přinucené dočasně užívat pozměněný název Framus (5) (slovo „five“ bylo prostě příliš... anglické), sehrál Ladislav Kantor, vedoucí souboru C&K Vocal, který rovněž na desce v několika písních účinkuje. Zpěvákovi dohodil především houslistu Jana Hrubého z momentálně nefungujících Etc... a právě jeho nástroj zvuk Framus Five výrazně ovlivnil. Když navíc vezmeme v úvahu, že kytarista Petr Pokorný, hostující ve většině skladeb, přišel... číst dále
Skoro celou dekádu trvalo, než se Michal Prokop vymotal ze zrádného labyrintu normalizačních kompromisů a nouzových angažmá a oprášil jméno skupiny Framus Five. A ještě pár dalších let zabralo, než s personálně překopaným souborem a s novým autorským zázemím našel sám sebe na poli, které by se dalo nazvat rock pro dospělé. Už album Holubí dante z roku 1980 bylo krokem správným směrem, ale teprve Kolej Yesterday znamenala definitivní návrat na výsluní, překonávající dokonce i slavné období Města Er. Artrockový patos je pryč, ale soulový feeling naštěstí přetrval, i když umravněný civilnějším výrazem pramenícím z důrazu na kvalitní texty Pavla Šruta nebo Jiřího Žáčka, které abstraktní vzletnost nahradily neformálnějším, přesto stále poetickým jazykem. Prokopa jako interpreta vede takové pojetí spolu s přirozeným zráním jeho hlasu k zemitějšímu a zároveň intimnějšímu projevu a Kolej Yesterday dokládá, že přesně to je jeho parketa.
Klíčovou roli v restaurování Prokopovy doprovodné kapely, přinucené dočasně užívat pozměněný název Framus (5) (slovo „five“ bylo prostě příliš... anglické), sehrál Ladislav Kantor, vedoucí souboru C&K Vocal, který rovněž na desce v několika písních účinkuje. Zpěvákovi dohodil především houslistu Jana Hrubého z momentálně nefungujících Etc... a právě jeho nástroj zvuk Framus Five výrazně ovlivnil. Když navíc vezmeme v úvahu, že kytarista Petr Pokorný, hostující ve většině skladeb, přišel ze stejného působiště a jeho nástrojový kolega Pavel Skála, violoncellista Jaroslav „Olin“ Nejezchleba a klávesista Petr Skoumal v roli dalších hostů měli naopak Mišíkovu formaci v budoucnu posílit, nepřekvapí nápadná podobnost ve zvukové estetice obou kapel.
Pravda, z dnešního pohledu je deska poněkud zahlcena syntezátory, kterým tvoří občerstvující protiváhu právě Hrubého housle a ne vždy je té možnosti dostatečně využito, jak můžeme slyšet hned v první písni Hospoda na věčnosti. I jinde jsou dobové aranžérské postupy jasně patrné, ale většinou nedokážou skladbám zásadně ublížit. Třeba v Prokopově vlastním Blues pro poštovní doručovatelku novovlnná stylizace příliš nefunguje, ale hned následující Tramvaj překvapí pikantním spojením hancockovského funku s bluesovou foukací harmonikou a tady to ve spojení s Prokopovým excelentním frázováním do sebe nečekaně dobře zapadá. Zrovna tak pamětihodný Skoumalův klávesový motiv v titulní Koleji Yesterday nejen že neškodí, ale písni propůjčuje chytlavé poznávací znamení, které čas nijak neznevážil.
Stejně ale nakonec nejlépe vyznívají skladby, které inklinují k přirozenějšímu zvuku s rozhodujícím podílem kytar a jejich dodnes trvající obliba to jen potvrzuje. Největší hity, Hrubého rozmarná i uštěpačná Bitva o Karlův most, Skoumalova hořce nostalgická Kolej Yesterday, lehce makabrózní V baru jménem "Krásný ztráty" a milostné, hymnickým refrénem rozkošatělé Blues o spolykaných slovech (obě Prokopovy vlastní), jsou nestandardně soustředěné v závěru alba, ale nadčasové kvality mají i obě další Skoumalovy skladby: Stará píseň se saxofonovým sólem Jiřího Stivína a Odjezd, v němž autor spolu s Framus Five dokázali napasovat verše Josefa Kainara do reggae, což je samo o sobě unikát a ještě ke všemu povedený. Stejně jako celé album, které přes svůj osmdesátkový kolorit a jednu, dvě průměrnější písně zůstává zaslouženě pilířem nejen diskografie Michala Prokopa ale i celé naší předlistopadové hudební produkce. Funguje stejně dobře jako portrét doby i jako nadčasová sbírka skvělých písní se sdělnými i poetickými texty korunovanými pěveckým i osobním charismatem jejich interpreta.
Komentáře