Svou labutí píseň zazpívali The Mars Volta s obdivuhodnou grácií a plnou hrstí svěžích nápadů. Ani stopy po vyžilosti nebo paběrkování na dávno vybrakovaném nalezišti. A přesto chápu jejich rozhodnutí uzavřít po šesti studiových albech tuto kapitolu a zkusit začít zase ne snad od nuly, ale z jiného konce. Model, který Omar se Cedrikem nastolili hned na své prvotině, má svoje mantinely a v průběhu dekády nedoznal příliš zásadních změn, ačkoli právě poslední dvě alba dokládají snahu s těmito bariérami pohnout. Je nejisté, jak dlouho by jim to ještě procházelo, než by začali skutečně vykrádat sami sebe. Při poslechu alba Noctourniquet mám ale za to, že to zařízli právě včas a v nejlepším.
Minulá nahrávka vnesla do tvorby The Mars Volta větší řád. Něco z té uměřenosti jim zůstalo i zde, ale na některých místech jakoby se naopak vraceli k řízené anarchii prvních alb. Ve skladbách Dyslexicon nebo Molochwalker se dostavuje ten starý známý pocit hlavy strčené do pračky. Většina alba má ale formálně střízlivější ráz, což ovšem nevylučuje strhující nasazení v každé minutě. Celek je tradičně členitý a vrstevnatý, ale jednotlivé songy vykazují chvályhodnou disciplinovanost. Omar Rodríguez-López v nich pracuje vždy jen s určitým počtem motivů a barev, nesnaží se do nich nacpat všechno najednou, což je u progrockerů častý nešvar, díky němuž je pak nesnadné písně od sebe rozeznat. Na Noctourniquet má každá svoji jedinečnou dynamiku a... číst dále
Svou labutí píseň zazpívali The Mars Volta s obdivuhodnou grácií a plnou hrstí svěžích nápadů. Ani stopy po vyžilosti nebo paběrkování na dávno vybrakovaném nalezišti. A přesto chápu jejich rozhodnutí uzavřít po šesti studiových albech tuto kapitolu a zkusit začít zase ne snad od nuly, ale z jiného konce. Model, který Omar se Cedrikem nastolili hned na své prvotině, má svoje mantinely a v průběhu dekády nedoznal příliš zásadních změn, ačkoli právě poslední dvě alba dokládají snahu s těmito bariérami pohnout. Je nejisté, jak dlouho by jim to ještě procházelo, než by začali skutečně vykrádat sami sebe. Při poslechu alba Noctourniquet mám ale za to, že to zařízli právě včas a v nejlepším.
Minulá nahrávka vnesla do tvorby The Mars Volta větší řád. Něco z té uměřenosti jim zůstalo i zde, ale na některých místech jakoby se naopak vraceli k řízené anarchii prvních alb. Ve skladbách Dyslexicon nebo Molochwalker se dostavuje ten starý známý pocit hlavy strčené do pračky. Většina alba má ale formálně střízlivější ráz, což ovšem nevylučuje strhující nasazení v každé minutě. Celek je tradičně členitý a vrstevnatý, ale jednotlivé songy vykazují chvályhodnou disciplinovanost. Omar Rodríguez-López v nich pracuje vždy jen s určitým počtem motivů a barev, nesnaží se do nich nacpat všechno najednou, což je u progrockerů častý nešvar, díky němuž je pak nesnadné písně od sebe rozeznat. Na Noctourniquet má každá svoji jedinečnou dynamiku a barevné spektrum. Přestože jde o koncepční album, nenajdeme na něm desetiminutové či vícedílné kompozice, ale čistokrevné, i když maximálně propracované písně, které ale přes svou pestrost vytvářejí zcela kompaktní hudební blok. V tomto směru je deska mistrovsky vyvážená.
Významnou změnou ve zvuku je bohaté využití kláves. John Frusciante se svou druhou kytarou tentokrát chybí, a právě různé syntezátory – tu s vyloženě sedmdesátkovým vintage zvukem, onde zase modernější a drsnější – vyplňují vzniknuvší prostor. Někdy (Lapochka) dokonce ovládnou celé hřiště. Ani v nejmenším to ale neznamená větší uhlazenost, naopak, velká část desky je o dost agresivnější, než předchozí, kytarovější Octahedron.
Předností má album několik, ale jednou z nejnápadnějších je bohatství opravdu přepychových melodií. Mezi ty nejvýraznější, jako jsou Aegis, Empty Vessels..., Lapochka, Imago nebo Zed and Two Naughts (je zajímavé, že jde vesměs o sudé položky tracklistu), jsou pak vklíněné skladby, které zdůrazňují zase spíš neobvyklé zvukové výboje a nejsou o nic horší. Příkladem může být fantasticky naléhavá a zlověstná The Malkin Jewel, zvolená za pilotní singl. Když to shrnu, vychází mi album vybroušené, ale nepřešlechtěné, energické, ale ukrocené, jednolité i vnitřně bohaté, promyšlené i procítěné. Zkrátka dokonalá harmonie intelektu a vášně. Na tenkém laně mezi těmito póly balancovali The Mars Volta vždycky obratně. I tentokrát ho přešli bez zaváhání a než aby někdy v budoucnu ztratili rovnováhu, sami z něj vzápětí elegantně seskočili.
23.05.2012 - 9:53 | Sydian
Geniální věc, s novým bubeníkem krok trochu jinam, více elektroniky, úspornější aranže. Po pár posleších jsem se zamiloval.