Hunter Hunt-Hendrix (sic!), zpěvák a ideový vůdce Liturgy, je doufejme pozornější Nietzscheho čtenář a Wagnerův posluchač než Adolf Hitler. Z Liturgy dost možná nebudete mít „chuť jít dobývat Polsko“, Hunt-Hendrixovo kvaziakademické pojímání black metalu by ale vydalo bezmála na cyklus naučných pořadů ČRo 2.
„Jediná možnost, jak chaosu čelit a vyjebat s ním, je oddat se mu,“ shrnuje v zásadním rozhovoru svůj opus magnum, manifest o „transcendentálním metalu“. V něm si vytyčil za cíl vyrovnat se s dědictvím black metalu, estetickým a světonázorovým, zaštítit se odkazy na romantismus a Nietzscheho („Život a svět jsou navěky věků ospravedlněny pouze jakožto jevy estetické.“) a iniciovat jakousi masovou revizi, zánik tragédie skrze ducha hudby. Sfoukává satanské, apokalyptické a misogynské konotace a zvěstuje přerod tradičního black metalu, jak s ním zachází většina kapel, v jakýsi voluntaristický rituál plný kreativity a světe/slunce/kdovíco div se, snad i optimismu. Osou této krkolomné negace negace jsou: činorodost proti nihilismu, odstranění hříšného (burn baby burn) étosu black metalu až po takové bizarnosti, jako je inklinace k solárnímu kultu namísto původního náměsíčného vyznání žánru. Hipster metal par excellence.
Zmíněné interview, část proma kalifornského Scion Rock Festu, se stalo oblíbenou pranýřovací zábavou, aspoň na daném internetovém hřišti. Frekvence užívání různých „like“ a „sort of“ obratů v... číst dále
Hunter Hunt-Hendrix (sic!), zpěvák a ideový vůdce Liturgy, je doufejme pozornější Nietzscheho čtenář a Wagnerův posluchač než Adolf Hitler. Z Liturgy dost možná nebudete mít „chuť jít dobývat Polsko“, Hunt-Hendrixovo kvaziakademické pojímání black metalu by ale vydalo bezmála na cyklus naučných pořadů ČRo 2.
„Jediná možnost, jak chaosu čelit a vyjebat s ním, je oddat se mu,“ shrnuje v zásadním rozhovoru svůj opus magnum, manifest o „transcendentálním metalu“. V něm si vytyčil za cíl vyrovnat se s dědictvím black metalu, estetickým a světonázorovým, zaštítit se odkazy na romantismus a Nietzscheho („Život a svět jsou navěky věků ospravedlněny pouze jakožto jevy estetické.“) a iniciovat jakousi masovou revizi, zánik tragédie skrze ducha hudby. Sfoukává satanské, apokalyptické a misogynské konotace a zvěstuje přerod tradičního black metalu, jak s ním zachází většina kapel, v jakýsi voluntaristický rituál plný kreativity a světe/slunce/kdovíco div se, snad i optimismu. Osou této krkolomné negace negace jsou: činorodost proti nihilismu, odstranění hříšného (burn baby burn) étosu black metalu až po takové bizarnosti, jako je inklinace k solárnímu kultu namísto původního náměsíčného vyznání žánru. Hipster metal par excellence.
Zmíněné interview, část proma kalifornského Scion Rock Festu, se stalo oblíbenou pranýřovací zábavou, aspoň na daném internetovém hřišti. Frekvence užívání různých „like“ a „sort of“ obratů v Hunt-Hendrixově zmateném kázání konkuruje památečnímu Weird Alovu výslechu Eminema (you know what I’m sayin’). Řeči o Liturgy se tak od počátečního pobouření strážců pravého black metalu přesouvají k čistému trollingu. Barikáda blackmetlošů manifest Transcendental Black Metal aspoň rozhořčeně odmítla a zařadila na index, kdežto pro spolek internetových sebebavičů je teď Hunt-Hendrix spíš než vrchní kacíř už jen terčem posměchu přes facebookovou hatestránku a různé memové variace na jeho laciné filosofování. I play transcenburpal metal. Your argument is invalid.
Jak rozhovor, tak samotný pamflet romantického pozéra jsou ale starší než debut Liturgy – Renihilation. Liturgy se nenechali smrtící ironií semlít a dvojka Aesthethica je víc než úctyhodný frontální protiútok, my obětujeme obě křídla. Zteč po prskavém intru v High Gold může být stejně překvapivá jako loňské přijetí kapely AM180. První přecpaná vteřina a zbytnělé ego frontmana splývá v tribálním turbo odzemku. Oblíbená proklamace v případě chlapského noise rocku je, že kapela hraje jako KAPELA. Ta naše rytmika je tůze bohatá. Padají hranice mezi rytmickou a tažnou sekcí, chapadlovité touché lítá ze všech stran. Onen „orchestr“ totiž chvílemi cvičí s tempem a harmonickými změnami až jako nějaký naspeedovaný big band Karla Vlacha, kytarové textury často sviští v nebývale optimistickém tónu, a tak musíme jakožedemiurgovi dát za pravdu, ne naposled. Přes vnitřkovou jednolitost jsou kompozice mathově rozrůzněné a mnohokrát dá práci vůbec pochytit, kam a jak hudba valí. Preciznost, rozvaha a náladotvornost i ve splašené rychlosti, dejte dohromady Barn Owl se Sunn O))) a dvacetkrát je zrychlete. Produkci zastal Colin Marston, jehož kapela Krallice rovněž tíhne k black metalu a jeho roztahování. A zvuk, který je všechno, jen ne technicky chladný, umožňuje prožít „spirituální extázi“ mnohem snáze právě díky dřevní pěstěnosti. Riffy i dost bahnité a jinak kovové než čistě černé. Paradoxně se tak proklamované transcendentálno vyjeví spíš při prvotní zkušenosti nezasaženého ucha – nóbl divocha než po infikování frontmanovým tlučhubovstvím. Přesto si, řečeno s ním, nedokážu představit lepší soundtrack k přemostění mezi zvířetem a nadčlověkem než True Will. Haters Gonna Hate.
Pro Full Moon #16 - zkráceno.
Komentáře