Leonard Cohen je neotřesitelnou jistotou. Co na tom, že mu stáří rozechvělo a zakalilo hlas, co na tom, že se svět za dobu, kdy zpívá svá dojemná vyznání, už mnohokrát změnil. Šarmantní štramák v elegantním obleku je i po půlstoletí přesvědčen, že jde správným směrem. Stejná touha, stejný směr a stejné úvahy. Konec dlouhé cesty se blíží: horizont se zaostřuje a přátelé odpadávají. Narozdíl od jiných se může v klidu zastavit a urovnat si myšlenky. Nikdy to nebyl žádný sprint, tak proč se honit na konci? Tady nejde o prestiž nebo cíle, jen o důstojné završení osudu. Lehká úklona, letmý úsměv a decentní mávnutí. Zima se blíží.
Po několikaleté očistné kůře v buddhistickém klášteře se Leonard Cohen vrátil ve třetím tisíciletí plný síly. Nezdrtil ho ani bankrot, ke kterému ho dovedla dlouholetá manažerka, po níž na účtech nezůstalo téměř nic. Po letech odpočinku se vydal na koncertní turné a zalíbilo se mu natolik, že si jej protáhl na několik let. Ostatně příjem z koncertů mu přišel vhod. Ale nebylo to jen o penězích, to by se nehrálo každý večer tři hodiny. Kdo viděl alespoň jeden z jeho novodobých koncertů, nezapomene samozřejmou eleganci, křepce radostné úklony nebo decentní, ale zřetelné vábení doprovodných vokalistek. Leonard Cohen stárne, ale bujný duch je v něm pořád. Ani v sedmdesáti sedmi letech neopouští radosti života, nic nevzdává a pokračuje. S novým albem Old Ideas, prvním po osmi letech.
Tento titul už měl... číst dále
Leonard Cohen je neotřesitelnou jistotou. Co na tom, že mu stáří rozechvělo a zakalilo hlas, co na tom, že se svět za dobu, kdy zpívá svá dojemná vyznání, už mnohokrát změnil. Šarmantní štramák v elegantním obleku je i po půlstoletí přesvědčen, že jde správným směrem. Stejná touha, stejný směr a stejné úvahy. Konec dlouhé cesty se blíží: horizont se zaostřuje a přátelé odpadávají. Narozdíl od jiných se může v klidu zastavit a urovnat si myšlenky. Nikdy to nebyl žádný sprint, tak proč se honit na konci? Tady nejde o prestiž nebo cíle, jen o důstojné završení osudu. Lehká úklona, letmý úsměv a decentní mávnutí. Zima se blíží.
Po několikaleté očistné kůře v buddhistickém klášteře se Leonard Cohen vrátil ve třetím tisíciletí plný síly. Nezdrtil ho ani bankrot, ke kterému ho dovedla dlouholetá manažerka, po níž na účtech nezůstalo téměř nic. Po letech odpočinku se vydal na koncertní turné a zalíbilo se mu natolik, že si jej protáhl na několik let. Ostatně příjem z koncertů mu přišel vhod. Ale nebylo to jen o penězích, to by se nehrálo každý večer tři hodiny. Kdo viděl alespoň jeden z jeho novodobých koncertů, nezapomene samozřejmou eleganci, křepce radostné úklony nebo decentní, ale zřetelné vábení doprovodných vokalistek. Leonard Cohen stárne, ale bujný duch je v něm pořád. Ani v sedmdesáti sedmi letech neopouští radosti života, nic nevzdává a pokračuje. S novým albem Old Ideas, prvním po osmi letech.
Tento titul už měl jednou na jazyku – minulé Dear Heather se mělo jmenovat právě takhle. Na poslední chvíli od toho upustil, prý se bál, aby si lidé nemysleli, že jde o kompilaci, sbírku starých písní. Teď už na tom zjevně nezáleží, za staré nápady se nestydí, a to je dobře. Přes nesporné kvality alb Ten New Songs nebo Dear Heather jsou Old Ideas nejlepším Cohenovým albem snad až od ultimativního díla I’m Your Man. V sevřené kolekci je všechno – testament, vzpomínky, jemná ironie, rozloučení. A daly to tušit už první ukázky: singl Show Me the Place zasáhl hlubokými mollovými akordy, nezvykle drsným a i na Cohenovy poměry nízko posazeným projevem. Smirková balada, za kterou by se nestyděl ani Tom Waits. Další zveřejněná píseň Darkness zase potěšila dřevní country ozvěnou a zřejmým nihilismem se musela dotknout snad každého: „I’ve got no future, I know my days are few…“ Zima se blíží.
Leonard Cohen se na Old Ideas dokázal odpoutat od své poslední tvorby, a zároveň se vrátit domů. Několik písní hlavně z druhé poloviny alba působí podobně křehce jako evergreeny z eponymního debutu. Crazy to Love You je dokonalým příkladem, naléhavý zpěv podbarvuje jenom střídmý kytarový doprovod. Chybí i ženské sbory, kterých je jinak požehnaně. Zaujmou nečekané vlivy gospelu (Come Healing), potěší sympatická sebeironie. Ze sebe si utahuje snadno, ale na lásku, city a vyznání mu nesahejte. Málokdo o těchto věcech mluví tak přirozeně jako on, málokdo je myslí tak vážně. Otevírá své srdce se stejným vzrušením jako před desítkami let, stále zaníceně zkoumá a řeší rozkoly a sváry, pořád se dokáže odevzdat. S ironickým úsměvem o sobě roztomile zapochybuje, aby se vzápětí vytrvale a důsledně dožadoval pozornosti. Ta se mu odmítnout nedá, Leonard Cohen patří k tomu vzácnému druhu, u něhož to není možné.
Vinylu čest, ale s Old Ideas to bude problematické. První polovina alba je totiž tak silná, že se k té druhé budeme jen velmi těžko propracovávat. Hned úvodní skladba Going Home s výtečným sebeironickým špílcem je z nesmrtelných, krásná a působivá. Amen – typická cohenovská litanie, osm minut a ani sekunda navíc. Pak následují oba singly, nálož jako hrom. Druhá polovina je spíš zadumanější a nezasahuje přímo, o to důkladněji. Při Lullaby a Different Sides už začíná docházet kyslík, mistr rozdává úklony, dvěma závěrečnými skladbami publikum dorazí. Testament ověřen, dojetí, ovace. Co budeme dělat, až se Leonard Cohen a staří bardi jako Bob Dylan, Neil Young a další rozloučí, si lze představit jen stěží, některé jistoty nahradit nelze. Stmívá se, je ticho a zima... se blíží.
vyšlo ve Full Moonu #21
20.08.2014 - 15:17 | Akana
Čím mladší posluchač, tím hůře bude k tomuto albu hledat klíč. Leonard Cohen se nikdy nepohyboval na myšlenkových mělčinách, ale teď jakoby se s až sebemrskačskou zatvrzelostí prodíral k těm nejzásadnějším otázkám lidského bytí. A takové temné účtování, jaké na albu Old Ideas předkládá, asi opravdu nevybouřený teenager stěží docení. Čas už neúprosně tlačí a potřeba se sám se sebou vyrovnat nabývá na palčivosti. Cohen se nebojí odkrývat ani ta nejtemnější zákoutí, přitom si však uchovává schopnost hořké ale osvobozující ironie.
Na album se vměstnalo deset mimořádně silných písní, s jejichž hudební složkou Cohenovi tentokrát významně vypomohl skladatel a producent Patrick Leonard. Ten ve dvou případech (Show Me the Place, Come Healing) využívá jímavé melodiky irských balad, zatímco Cohen ve vlastních opusech se rovněž dvakrát (Darkness, Banjo) uchýlil k bluesové formě. Aranže jsou volené střídmě, ale velmi pečlivě, s citem pro jemné odstínění a neokázalou pestrost. Písně jsou kratší, než bývá u Cohena zvykem. Ve snaze dobrat se jádra sdělení si vystačí s menším počtem slov, jejich autor už zkrátka neplýtvá energií na poetické kličky.
Ve srovnání s předchozím albem Dear Heather se tu mnohem víc zpívá. Cohenův hlas je sice stále méně intonačně ohebný, ale ve své zvetšelosti stále majestátnější. Stačí mu sotva patrný náznak aby dostál požadavkům melodie a zbytek dotáhnou ženské vokály, které snad ještě nikdy nesouzněly s autorovým brumláním tak mučivě sladce.
Cohenovo sebezpytování je neradostné a úpěnlivá touha po smíření a rozhřešení v něm stále svádí zápas s chladnou propastí nicoty. Ta svůj chřtán rozevírá především v pesimismu a rezignaci písně Darkness. Jinde se básník ještě vzpírá: naléhavě prosí o poslední projev lásky v možná nejsilnější skladbě alba Amen, hledá přirozenost, s jakou se má odcházet ze světa v Show Me the Place, žádá odpuštění nebo aspoň shovívavost v Anyhow, utěšuje v Lullaby. Prostor pro interpretaci je ovšem i nadále otevřený, Cohenova poetika neztrácí nic ze své komplexnosti, nicméně zacílení na poslední věci člověka je evidentní a velice působivě zpracované. Přiznám se, že po Dear Heather jsem už takovou formu od Cohena nečekal, o to příjemnější je to překvapení. Tíživé, ale neobyčejně krásné album.
20.01.2012 - 8:22 | mArcElkrIz
ukázka http://soundcloud.com/leonardcohen/leonard-cohen-darkness