Lazer Viking - Flesh Cadillac

Nejvýstřednější a nejsebestřednější z pražských alternativců na čas utlumil aktivity kolem surfrockových Wild Tides a pustil se do odvážného sólového projektu. Pokud se bavíme o jeho živé verzi, inspirace americkou white trash estetikou je tentokrát dovedena do extrému a jednoznačně funguje. Avšak u poslechu studiové nahrávky, kdy před vámi Jakub Kaifosz provokativně nelomcuje, nastupuje otázka – je to myšleno vážně? Odpovědět prostým „ne“ je až příliš zjednodušující.

Kolegové za oceánem už dávno přišli na to, že sofistikované šaškovství je skvělou marketingovou strategií. Osobnosti jako Mac DeMarco nebo rapper Tyler, The Creator jsou proslulí tím, jak si všechny okolo takzvaně natírají na chleba. Jakuba Kaifosze lze řadit do stejné kategorie umělců, přestože se od nich odlišuje jedním dost zásadním specifikem – obratným i láskyplným parodováním americké kultury salámových pizz a tygrovaného rokenrolu. To, čeho jsme u projektu Lazer Viking svědky, lze vnímat jako zhmotnění internetového trollingu, na druhou stranu už jen fakt, že Flesh Cadillac vyšel na hiphopovém labelu Bigg Boss, dává tak trochu tušit, že je více než etudou na téma „zkusím, co lidi ještě vydrží“.

Flesh Cadillac nelze odpárat jistou formu srdcařství či vyznávání se z celoživotních guilty pleasures. Album můžeme koneckonců chápat i jako konceptuální záležitost, jako poctu Kaifoszovým osmdesátkovým idolům (čtěte Kořenům). Proč se vlastně spojil zrovna s anglickým producentem Sabrehartem? Jeden by těžko věřil, že za primitivními synťáky a strašidelně nevkusným bicím automatem nestojí právě Kaifoszova kýčařská nátura. Po instrumentální stránce je album lepším a zároveň ještě o trochu ulítlejším pokračovatelem Vikingova debutu Radical Karaoke. S druhem Sabrehartem a jeho obskurními podklady to pochopitelně funguje, tady nemá nikdo potřebu hrát si na vysoké muzikantství.

Flesh Cadillac je nahrávka, na níž české prostředí dost možná ještě není připraveno, anebo je prostě hloupá a neposlouchatelná. Ale zkuste si tu druhou možnost obhájit poté, co se při poslechu Turnstile Hearts tetelíte blahem. Přiznejte si, že nakonec zůstane jen váš blažený úsměv a vědomí toho, že se vám ten vtíravě marmeládový soundtrack k večerní procházce po bistrech s koženými sedačkami vlastně líbí.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.