La Roux - Trouble in Paradise

Plány na studiovou dvojku začala dvojice spřádat už krátce po úspěchu eponymního debutu z roku 2009, jenže pak se všechny představy Elly Jackson sesypaly jako domeček z karet. Všechno začalo úzkostmi, které na tehdy jedenadvacetiletou umělkyni, známou svými extravagantními vlasovými kreacemi, dopadly. Jak později přiznala, nebyla připravená na slávu, na davy fanoušků, na to, že všichni řešili její orientaci. K panickým záchvatům se následně přidaly problémy s hlasivkami, které jí zmenožňovaly zpívat falzetem. Dva roky běhala po doktorech, nechápala, proč nikdo neví, jak jí pomoci. "Myslela jsem, že je to konec mé kariéry," přiznala později. Nakonec zjistila, že všechno vychází z ní. Naučila se pracovat s psychikou, zklidnila se a nyní, po pěti letech, je konečně zpět.

K "Trouble In Paradise" vedla skutečně dlouhá cesta: Jackson údajně pracovala po dobu dvou let šest dní v týdnů, a to 14 - 16 hodin denně. Během procesu nahrávání zjistila, že Ben Langmaid, její hudební parťák, už jí nerozumí. Neuměl naslouchat, její návrhy shazoval ze stolu. Rozkoly vedly až k rozchodu a Jackson to vzala jako výzvu. Desku dokončila jako sólová zpěvačka a zdá se, že konečně našla směr, jakým se chce ubírat.

Jestliže na bezejmenné prvotině roztančené synthpopové melodie bobtnaly pod tíhou emocí, díky čemuž Elly místy působila jako časovaná bomba těsně před výbuchem, podruhé na to jde o něco rafinovaněji. Novinka sice na rozdíl od debutu, který byl hitovým materiálem napěchován od první do poslední sekundy, není láskou na první poslech, o to víc ale baví její objevování.

Už od prvních tónů úvodní "Uptight Downtown" nelze přeslechnout, že se La Roux přesunula ze svého království osmdesátkového synthopou někam do prostoru mezi v současnosti populárním sedmdesátkovým funky a plážovým devadesátkovým diskem. Pronikavý falzet, na němž dříve stavěla, ze svého rejstříku téměř úplně vytěsnila a sklouzla do nižších poloh. Místo odzbrojujících jednotlivostí typu "In Fot The Kill" či "Bulletproof" vsadila na konzistentní celek, který sice disponuje pouhými devíti položkami, zato je ale jedna lepší než druhá.

Že je "Trouble In Paradise" ideálním společníkem do teplých letních dní, dokazují šťavnaté houpavé melodie, které tentokrát moc netlačí na pilu. Příval euforické vlny způsobí slaďoučká "Sexotheque", která sice skrývá ponurý příběh o záletníkovi a jeho nešťastné partnerce, její rozverný zvuk a návykový refrén ji ale mění v radostnou letní hitovku, jež bude znít v hlavě ještě dlouho po přehrání. Jestli se na nahrávce nachází nějaký potenciální hit, pak je to právě "Sexotheque".

Ve většině kouscích přitom tentokrát Jackson ztlumila syntezátory, zvolnila tempo a ponechala větší prostor živým nástrojům: prim hrají hravé kytary, které rozzářily třeba hvízdací pohodovku "Kiss And Not Tell" a dopředu ženou i rytmickou "Tropical Chancer". Písničky přitom spojuje na zpěvačku neobvyklá lehkost a uvolněnost, což stojí v přímém kontrastu s předchozí naléhavou prvotinou. A ano, právě její extatický projev a jistá emoční nevyrovnanost byly tím, co činilo La Roux tak zajímavým projektem, takže by se klidně dalo říci, že se zbavila své nejsilnější zbraně. Nalezla však nové a když dáte desce šanci, zjistíte, že ač stojí obě alba stylově na opačných pólech, kvalitativně si rozhodně nemají co vyčítat.

Nečekaný vrchol navíc obstarává sedmiminutový elektronický skvost "Silent Partner", jenž svým hutným potemnělým zvukem a několika rytmickými zvraty vlastně nezapadá ani na jednu z obou zmíněných kolekcí, zato působí jako bolestné vyrovnání se všemi strastmi, jež královnu vyčesaných patek v posledních letech potkaly. Podobná nepředvídatelnost zdobí i předposlední "Let Me Down Gently", skvěle vygradovanou baladu, jejíž intenzita v druhé polovině bere dech. Zajímavou symboliku v sobě nese i doprovodný klip, kdy Jackson dlouho leží na dně potemnělého bunkru, aby posléze konečně procitla a uháněla za novým zábleskem světla. Jako by právě tato písnička byla pomyslnou duší celé desky.

"Trouble In Paradise" ale není temným počinem. Spíše ukazuje, že i na místech, kde vládne radost, se najdou tmavé kaňky, protože bez černé nemůže být bílá. Koneckonců i na desce se jedno slabší místo objevuje - závěrečnou "The Feeling" sráží zbytečná utahanost a působí spíše jako výplň stopáže. Zbylá osmička ale skvěle manifestuje novou tvář La Roux, které možná fanoušci přímočarého debutu budou muset chvíli přicházet na chuť, nakonec si ji ale nejspíš pro její svěžest a lehkost bezvýhradně zamilují.