Kurt Vile působí na první pohled jako roztomile apatický kluk odvedle, který celé dny tráví v opojném světě fantazie. Jeho hudba plyne tak hladce, že si ani neuvědomíte, že právě skončila jedna skladba a začala další. Za vší lehkostí je ale dobré hledat neúnavného pracanta s vášnivou láskou k hudbě, který své dílo donekonečna vybrušuje. Připomíná tak dávno ztracené časy hudebních velikánů, pro které dlouhohrající album znamenalo mnohem víc než hrstku singlů a doprovodnou vatu. Poslouchat Kurta Vilea je jako listovat osobním deníkem netypické rockové hvězdy rozkročené mezi úspěšnou hudební kariérou a poklidným rodinným životem.
Novinka B’lieve I’m Goin Down dle očekávání navazuje na důvěrně známý rukopis, jen slunečné ulice rodné Filadelfie střídá noční pouštní krajina v okolí legendárního nahrávacího studia Rancho De La Luna a o poznání temnější atmosféra. Rozhovory vychvalující aktuálně vydanou desku jako tu nejlepší v kariéře můžete snadno označit za povinnou součást PR arsenálu, zmínky o doposud nejkomplexnější desce kariéry ale úplně mimo nejsou. A to toho Kurt Vile od debutového Constant Hitmaker z roku 2008 rozhodně nestihl málo.
Hned na úvod album nabídne největší hit Pretty Pimpin, v němž se Vile za delikátně odsekávaného rytmu v pozadí vypořádává s životními sny a očekáváními. Následující ozvěna country I’m an Outlaw připomene nekonečné americké prérie z televizních indiánek. Příjemně hřejivý zvuk... číst dále
Kurt Vile působí na první pohled jako roztomile apatický kluk odvedle, který celé dny tráví v opojném světě fantazie. Jeho hudba plyne tak hladce, že si ani neuvědomíte, že právě skončila jedna skladba a začala další. Za vší lehkostí je ale dobré hledat neúnavného pracanta s vášnivou láskou k hudbě, který své dílo donekonečna vybrušuje. Připomíná tak dávno ztracené časy hudebních velikánů, pro které dlouhohrající album znamenalo mnohem víc než hrstku singlů a doprovodnou vatu. Poslouchat Kurta Vilea je jako listovat osobním deníkem netypické rockové hvězdy rozkročené mezi úspěšnou hudební kariérou a poklidným rodinným životem.
Novinka B’lieve I’m Goin Down dle očekávání navazuje na důvěrně známý rukopis, jen slunečné ulice rodné Filadelfie střídá noční pouštní krajina v okolí legendárního nahrávacího studia Rancho De La Luna a o poznání temnější atmosféra. Rozhovory vychvalující aktuálně vydanou desku jako tu nejlepší v kariéře můžete snadno označit za povinnou součást PR arsenálu, zmínky o doposud nejkomplexnější desce kariéry ale úplně mimo nejsou. A to toho Kurt Vile od debutového Constant Hitmaker z roku 2008 rozhodně nestihl málo.
Hned na úvod album nabídne největší hit Pretty Pimpin, v němž se Vile za delikátně odsekávaného rytmu v pozadí vypořádává s životními sny a očekáváními. Následující ozvěna country I’m an Outlaw připomene nekonečné americké prérie z televizních indiánek. Příjemně hřejivý zvuk postupně odkrývá temnější tóny, texty se obrací k pomíjivosti života a otec dvou malých dcerek takřka kazatelsky pronáší „From who’s point I hang right into the valley of ashes/ Just as powder head has long been burned to the ground/
Yeah with fire, with fire“.
Pravý vrchol však přichází o chvíli později, nakažlivě hypnotická Wheelhouse zní jako nespoutaný proud vědomí uprostřed nekonečné noci. Tohle je ono! Hymna všech citlivých introvertů plných lásky ke všemu živému. Nemůžete se nabažit charakteristického vybrnkávání na kytaru, které už nikdy nedostanete z hlavy, a Vileův zpěv zní tak blízce, jako by americký písničkář seděl na ošoupaném gauči hned vedle vás. Přímý útok na žebříček nejlepších písní, které neomrzí ani po letech fanatického uctívání. O to víc, že skladba vznikla prakticky na první dobrou a narušila jinak poměrně zdlouhavý tvůrčí proces.
Naštěstí ani zbytek alba výrazně nezaostává a nechybí další silné momenty, v nichž převládají spíše melancholické nálady. Stačí několik málo poslechů a dostaví se pocit spříznění jako mezi dlouholetými přáteli, kteří se bez zábran vzájemně svěřují. Kurt Vile navrch po letech znovu oprášil klavír a rozjíždí s ním v kontextu desky překvapivě hravé skladby Life Like This nebo Lost My Head There. Přiznaná retro atmosféra možná lehce zavání kýčem, ten ale vyvažuje nefalšovaná upřímnost a autenticita.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #54.
Komentáře