Kuedo je nezaměnitelným pojmem na poli práce s abstraktním zvukovým designem. Studiovky "Severant" a "Slow Knife" poodkryly, v jakém hudebním světě se Jamie Teasdale rád pohybuje a z jakých odnoží elektronické muziky bere své inspirace. Na "Infinite Window" ale fanoušci čekali neobvykle dlouho - celých šest let.
Vznik této nahrávky se datuje zhruba do počátku roku 2021. Tehdy Jamie dokončil několik tracků s výraznějšími beaty. Z nich však nakonec vzal jen fragmenty struktur a začal psát nanovo. Pustil se do promyšlené obrazotvornosti, finální skladby tak znějí spíš jako součásti fiktivního soundtracku než jako jeho dřívější tvorba, ačkoliv si stále zachovávají své rozpoznatelné obrysy.
Kolekce se zamýšlí nad relevantností času jako takového, zkoumá jeho tok. Autor naplno buduje stavbu klenutých synthwaveových ploch, odkazuje na osmdesátkovou poetiku a velikány jako Tangerine Dream, David Axelrod nebo zmiňovaný Vangelis. Daří se mu tvořit až éterické linie, bohaté na detaily. Zapomeňte na jeho dubstepovou etapu (coby Vex'd nebo Jamie Vexd), novinka je totiž velmi skoupá na rytmy, což je svým způsobem nečekaná změna.
První polovina alba si s touto beatovou alchymií sice ještě trochu pohrává, ale skutečně jen zlehka. Melodická preludia stále tvoří základní část kompozic, v nichž se Kuedo pevně drží svých pravidel. Naplno spoléhá na vlastní programovatelnou, možná i schematickou preciznost, avšak zároveň přidává jakousi imaginární duši.
číst dále
Kuedo je nezaměnitelným pojmem na poli práce s abstraktním zvukovým designem. Studiovky "Severant" a "Slow Knife" poodkryly, v jakém hudebním světě se Jamie Teasdale rád pohybuje a z jakých odnoží elektronické muziky bere své inspirace. Na "Infinite Window" ale fanoušci čekali neobvykle dlouho - celých šest let.
Vznik této nahrávky se datuje zhruba do počátku roku 2021. Tehdy Jamie dokončil několik tracků s výraznějšími beaty. Z nich však nakonec vzal jen fragmenty struktur a začal psát nanovo. Pustil se do promyšlené obrazotvornosti, finální skladby tak znějí spíš jako součásti fiktivního soundtracku než jako jeho dřívější tvorba, ačkoliv si stále zachovávají své rozpoznatelné obrysy.
Kolekce se zamýšlí nad relevantností času jako takového, zkoumá jeho tok. Autor naplno buduje stavbu klenutých synthwaveových ploch, odkazuje na osmdesátkovou poetiku a velikány jako Tangerine Dream, David Axelrod nebo zmiňovaný Vangelis. Daří se mu tvořit až éterické linie, bohaté na detaily. Zapomeňte na jeho dubstepovou etapu (coby Vex'd nebo Jamie Vexd), novinka je totiž velmi skoupá na rytmy, což je svým způsobem nečekaná změna.
První polovina alba si s touto beatovou alchymií sice ještě trochu pohrává, ale skutečně jen zlehka. Melodická preludia stále tvoří základní část kompozic, v nichž se Kuedo pevně drží svých pravidel. Naplno spoléhá na vlastní programovatelnou, možná i schematickou preciznost, avšak zároveň přidává jakousi imaginární duši.
"Sliding Through Our Fingers" coby dominantní úvod vtáhne posluchače do tohoto universa bez sebemenších nástrah a krkolomných vrstev. Rázem se ocitnete v přehledné šachové partii, v níž jakýkoliv tah má své opodstatnění, ale nic nepřebývá. "Harlequin Hallway" představuje komplexnost a experimentálnější tvář této řadovky. Naopak "Shadow Dance" je přímočařejší, lehce taneční opus postavený na plnohodnotném využití možností sekvenceru a na repetici.
V druhé půlce jde ale muzikant jinou cestou. Využívá svých zkušeností se soundtracky (spolupodílel se třeba na "Blade Runner: Black Out 2022" a dvojici snímků "Eurasia (Questions on Happiness)" a "The Sprawl (Propaganda About Propaganda)"), jež byly zhusta využívány mimo jiné i pro reklamní účely.
Rázem nespoléhá na kombinatoriku s rytmy, smyčkami a ruchy. Primárně buduje roviny ambientu a pohrává si s erupcemi klávesových ploch, jež by klidně mohly tvořit doprovod k "Duně" (ať už té od Davida Lynche nebo té současnější od Denise Villeneuva) - k této spojitosti nepřímo nabádá samotný obal nahrávky. Promlouvá tak jazykem sci-fi básní a nechá nemálo prostoru pro fantazírování.
Pocit propojenosti dodávají dvě krátká intermezza ("Encounter(vanish)" a předposlední "Cracked Face Panel"), která parafrázují futuristickou budoucnost, ohlédnutí do minulosti i reflexi uspěchané, nervně těkající současnosti. Titulní "Infinite Window" je poetický obraz přesýpacích hodin, v nichž tento Brit hledá pouto k vnitřnímu sebevědomí. "Paradise Water" je cosi mezi fata morgánou a hvězdnou mlhovinou lákající k důkladnému prozkoumání. "Skybleed Magic" a "Never - Para Sempre" pak společně tvoří jakousi snovou bránu, jež celý příběh uzavřou do opakující se časové smyčky.
"Infinite Window" může budit rozporuplné pocity. Kuedo na jednu stranu udělal oblouk ke svým počátkům, a náznaky progrese známé ze "Slow Knife" ponechal u ledu - jakási očekávání tak zcela nenaplnil. Naopak si ale nechal otevřenou tvůrčí svobodu ve zvukových experimentech, které mu jsou aktuálně blíže. Díky nim buduje až abstraktní symfonické útvary, zdokonaluje své dřívější náčrty a hledá k nim nové zkratky. Vícero poslechů desky nakonec posluchači dá za pravdu, že vykročení tímto směrem mělo smysl a najde si své fanoušky. Zvuková podmanivost totiž umí divy.]]>
Komentáře