Kings of Leon - Come Around Sundown

Ona to vlastně není tak úplně záležitost poslední doby. Kings Of Leon řekli čau kalnému retro rocku už nějakých pár pátků nazpátek a počínaje svojí třetí deskou "Because Of The Times" se pomalu ale jistě vetřeli do povědomí širší veřejnosti. Šílenství, které se předloni po (pseudo)buranech strhlo záhy po vydání čtvrté řadovky "Only By The Night", už znamenalo přímý zásah na střed hudebního průmyslu a kapele vyneslo obrovský komerční úspěch, nějaké ty Brit Awards a přední místa napříč žebříčky mapujícími všemožná nej.

Aktuální "Come Around Sundown" nebude vybočovat. Na producentskou židličku zasedli ti samí chlapíci, kteří měli podíl na úspěchu desky minulé, změnilo se jen místo nahrávání - Kings Of Leon dali tentokrát vale všem vesnickým (berte s nadhledem) studiím a přesunuli se rovnou do epicentra New Yorku, na Manhattan. Právě tam vznikl jejich zatím nejdotaženější kousek.

Zalovíme-li v paměti, někde vzadu budou ležet dvě nejstarší desky "Youth & Young Manhood" a "Aha Shake Heartbreak". Nasládlá atmosféra amerického jihu, přízvuk, bordel, neučesanost, rebelství, rozervanost, sex na seně, zapadlý klub v Arizoně a těšení se na kalbu v Kalifornii. Během tří dalších desek se rodinný klan Followillů naučil svému řemeslu tak brilantně, že z celého seznamu emocí a přímých asociací zbývá zlomek. Na "Come Around Sundown" se burani přeměnili v boháče a Caleb v některých momentech tlačí na pilu tak, že se jeho vokál mění ve slizkou pomádu.

První polovina alba padá pod nadvládou dojáků. Netradičním otvírákem "The End" se záplavou zvonivých kytar (na něco podobného jsme letos marně čekali u Interpol, nebo ne?) přes love song se sborovými chorály "Mary", konče někde u absolutně nevýrazné "Beach Side", která je na albu zřejmě omylem. Singl "Radioactive" je stále taky trochu záhadou. Text odkazující na hledání kořenů je ok (kéž by si ho vzala kapela víc k srdci a uvedla do praxe), ale co má znamenat ten Bono-videoklip s africkými dětmi?

Je načase se smířit s tím, že Kings Of Leon se k původnímu zvuku nevrátí. Ne že by se o to nepokusili. V kontextu celého alba je jeho druhá polovina, počínaje skvěle šlapající "No Money", rozhodně tou lepší. Ale jak sám Caleb Followill přiznává: "It's hard to teach yourself to be a bad guitar player again." Měli bychom to začít brát jako hotovou věc.