Značka King Crimson se s druhým albem těsněji spojila se jménem kytaristy Roberta Frippa. On bude napříště osou, kolem níž se bude otáčet proměnlivý průvod spoluhráčů. Klávesista a dechař Ian McDonald, který se na debutu výrazně podílel autorsky, dal skupině vale a odchod oznámili i zpěvák a basista Greg Lake a bubeník Michael Giles. Ti se ale na rozdíl od McDonalda ještě nechali přesvědčit alespoň k nahrávání nového alba, takže sestava ve studiu se nakonec od té původní tolik nelišila. Pro sound kapely důležitý mellotron převzal Fripp, basu Gilesův bratr Peter (ten figuroval už při zrodu tělesa) a nová jména představují Mel Collins (saxofon, flétna), Keith Tippett (piano) a Gordon Haskell, který v písni Cadence and Cascade zastoupil u mikrofonu Lakea, v předpremiéře k pozici hlavního vokalisty v následujícím období.
Na první poslech zaujme skutečnost, že struktura první strany věrně zrcadlí album In the Court of the Crimson King. Pomineme-li intro Peace – A Beginning, které se pak uprostřed a v závěru vrací v krátkých variacích, všechny tři hlavní skladby mají na debutu svůj předobraz. Razantní Pictures of a City je vlajkovou lodí alba, stejně jako minule 21st Century Schizoid Man, křehká Cadence and Cascade je reminiscencí na podobně laděnou I Talk to the Wind a titulní opus nejen mellotronem jasně odkazuje k písni Epitaph. Ale není třeba tuto část hned známkovat jako neinvenční sebevykrádání. Uvedená čísla nejsou chudšími příbuznými svých... číst dále
Značka King Crimson se s druhým albem těsněji spojila se jménem kytaristy Roberta Frippa. On bude napříště osou, kolem níž se bude otáčet proměnlivý průvod spoluhráčů. Klávesista a dechař Ian McDonald, který se na debutu výrazně podílel autorsky, dal skupině vale a odchod oznámili i zpěvák a basista Greg Lake a bubeník Michael Giles. Ti se ale na rozdíl od McDonalda ještě nechali přesvědčit alespoň k nahrávání nového alba, takže sestava ve studiu se nakonec od té původní tolik nelišila. Pro sound kapely důležitý mellotron převzal Fripp, basu Gilesův bratr Peter (ten figuroval už při zrodu tělesa) a nová jména představují Mel Collins (saxofon, flétna), Keith Tippett (piano) a Gordon Haskell, který v písni Cadence and Cascade zastoupil u mikrofonu Lakea, v předpremiéře k pozici hlavního vokalisty v následujícím období.
Na první poslech zaujme skutečnost, že struktura první strany věrně zrcadlí album In the Court of the Crimson King. Pomineme-li intro Peace – A Beginning, které se pak uprostřed a v závěru vrací v krátkých variacích, všechny tři hlavní skladby mají na debutu svůj předobraz. Razantní Pictures of a City je vlajkovou lodí alba, stejně jako minule 21st Century Schizoid Man, křehká Cadence and Cascade je reminiscencí na podobně laděnou I Talk to the Wind a titulní opus nejen mellotronem jasně odkazuje k písni Epitaph. Ale není třeba tuto část hned známkovat jako neinvenční sebevykrádání. Uvedená čísla nejsou chudšími příbuznými svých předchůdců, jsou stejně silná a mají stejně nosné melodie a motivy (snad jen ten Epitaph zůstal čnít nad svým zdejším odrazem).
Druhá půlka už nabízí nové příchutě. Chytlavá, ostře frázovaná píseň Cat Food připomene Beatles (konkrétně Come Together), ale její hitový design podvratně narušuje Tippettovo zlobivě poskakující piáno. Monumentální finále obstarává instrumentální The Devil's Triangle, přízračně gradující marš rytmiky pod houstnoucími mračny mellotronu, které jí nakonec přehluší a zadusí, až zbyde jen vichr. V o něco rychlejším opáčku se pak záhy celý chorovod zbortí a vytvoří tak prostor pro krátký dovětek v podobě a capella zazpívané Peace – An End.
Robert Fripp a textař Peter Sinfield, kteří byli v tu chvíli vlastně jedinými kmenovými členy skupiny, dokázali, že si autorsky plně vystačí sami. Zmíněná podobnost s kompozicí prvního alba vůbec nepůsobí dojmem stagnace, spíš to vypadá na záměr a kvalita materiálu ho ospravedlňuje. In the Wake of Poseidon opět napínavě balancuje mezi líbezností melodií a napětím disonancí nebo rytmického škobrtání. Buduje fantastické hudební světy, které svojí propracovaností neuspávají, ale naopak jitří obrazotvornost a rafinovaně hladí po i proti srsti.
23.03.2012 - 19:05 | V.Silver
Lidé, kterým se toto líbí
I když většina progrockových maštěnic King Crimson míjí moje receptory, protože už je to prostě moc umění a muzikantská onanie, KC ukazují, že jednodušší kompozice typu trilogie "Peace" nebo "Cadence and Cascade" jsou přesně tím, čím ke mně promlouvají mnohem víc než všemi disharmoniemi, 15/16 takty a podobnými zhovadilostmi :) Pravda, kdybych začal fetovat, asi bych pochopil skutečnou krásu progresivní / art rocku... ale na to se mám asi moc rád :) I tak mě první dvě desky King Crimson dostávají do extáze ;)