The Killers toho za minulých deset let stihli spoustu. Podle mnohých dodnes nepřekonaný debut "Hot Fuss" s hity "Somebody Told Me", "Mr. Brightside" nebo "All These Things That I've Done" znamenal pro kapelu nečekaný vstup do první ligy a vynikajicí dvojka "Sam's Town" tuto pozici potvrdila. Tehdy se Američané také ukázali poprvé a naposledy u nás a nadchli i naživo.
Bohužel pak přišla na řadu klasická nemoc velkých kapel, totiž snaha být novými U2, a s ještě nedávno nadějnými mladíky indierockové scény to začalo jít od desíti k pěti. Tvorba se začala tříštit. Nejprve vydali kolekci béček "Sawdust", pak neslavnou třetí desku "Day & Age" s osamoceným hitem "Human", vánoční "(Red) Christmas EP", živák "Live From The Royal Albert Hall" a v neposlední řadě sólovky "Big Talk" bicmana Vannucciho a "Crossfire" principála Flowerse. Urputná snaha vyrobit hit za každou cenu sice byla cítit z každého z nich, ale není pochyb o tom, že žádný z nosičů svou kvalitou první dvě studiovky nepředčil. Novinka "Battle Born" přichází napravit pošramocenou reputaci. A sice je to s výhradami, ale daří se jí to.
Nový počin měla na starosti hned pětice producentů (Steve Lillywhite, Daniel Lanois, Stuart Price, Brendan O'Brian a Damian Taylor) a na chvílemi až přeprodukovaném výsledku je to znát. Dlouho budovanou atmosféru, megalomanii a pompéznost některých z nich poznáte okamžitě, ale přemíra producentských eg způsobila první vážnější výtku k současné kolekci - neškodila by jí... číst dále
The Killers toho za minulých deset let stihli spoustu. Podle mnohých dodnes nepřekonaný debut "Hot Fuss" s hity "Somebody Told Me", "Mr. Brightside" nebo "All These Things That I've Done" znamenal pro kapelu nečekaný vstup do první ligy a vynikajicí dvojka "Sam's Town" tuto pozici potvrdila. Tehdy se Američané také ukázali poprvé a naposledy u nás a nadchli i naživo.
Bohužel pak přišla na řadu klasická nemoc velkých kapel, totiž snaha být novými U2, a s ještě nedávno nadějnými mladíky indierockové scény to začalo jít od desíti k pěti. Tvorba se začala tříštit. Nejprve vydali kolekci béček "Sawdust", pak neslavnou třetí desku "Day & Age" s osamoceným hitem "Human", vánoční "(Red) Christmas EP", živák "Live From The Royal Albert Hall" a v neposlední řadě sólovky "Big Talk" bicmana Vannucciho a "Crossfire" principála Flowerse. Urputná snaha vyrobit hit za každou cenu sice byla cítit z každého z nich, ale není pochyb o tom, že žádný z nosičů svou kvalitou první dvě studiovky nepředčil. Novinka "Battle Born" přichází napravit pošramocenou reputaci. A sice je to s výhradami, ale daří se jí to.
Nový počin měla na starosti hned pětice producentů (Steve Lillywhite, Daniel Lanois, Stuart Price, Brendan O'Brian a Damian Taylor) a na chvílemi až přeprodukovaném výsledku je to znát. Dlouho budovanou atmosféru, megalomanii a pompéznost některých z nich poznáte okamžitě, ale přemíra producentských eg způsobila první vážnější výtku k současné kolekci - neškodila by jí přísnější dramaturgie. Album je na jeden poslech takřka neuposlouchatelné a vynechat skladby jako Muse inspirovanou "Dedlines And Commitments", natahovanou "Heart Of A Girl" nebo titulní "Battle Born", která po masivním úvodu sklouzne k průměru, by celku rozhodně prospělo. Deluxe edici je tentokrát s výjimkou skvělé "Prize Fighter" lepší nechat být.
Vraťme se ale na začátek. Jak vlastně "Battle Born" zní? Zapřisáhlí uctívači debutu mohou spílat nadále - nosných kytarových riffů, díky kterým znělo britské "Hot Fuss" ve své době tak svěže, je na novince pomálu. Vlastně úplně nejblíže má Bitva až k americké dvojce "Sam's Town", ze které jakoby vypadla snad polovina nových skladeb. K tomu si, jako obvykle, půjčují motivy od kdekoho - tu od The Cure, támhle od New Order. Přesto ale platí, že jejich rukopis v záplavě kolegů z britských ostrovů vždycky bezpečně poznáte a je zřejmé, že oproti takovým Editors, White Lies nebo The Maccabees (nic proti nim) prostě evidentně kopou vyšší ligu.
Killers model 2012 jsou plní dobře stavěných a často gradujících melodií, zvonivého zvuku synťáků, snové atmosféry, sborů a sem tam okořeněné nějakou popovou aspirací, pompézností nebo patetickým klišé. Poselství alba je tedy jasné: Hlavně abychom na těch stadionech vydrželi. Ale přece jim to nebudete vyčítat, vždyť jsou z města, které tímhle žije!
Nové album vám chlupy na těle postaví už ve velmi silném úvodu v podobě "Flesh And Bone", jehož chytlavost z hlavy jen tak nedostanete, následovaném vůbec nejpřímočařejší písní nové kolekce, našlápnutou singlovkou "Runaways". Tohle jsou staří dobří Killers v celé své kráse. Na silný refrén sází lasvegaská čtveřice i v mnoha dalších kouscích, například hitové "The Way It Was", dupáku "A Matter Of Time", skvěle vygradované "Miss Atomic Bomb" nebo baladě "Here With Me", kterou Flowers svým uhrančivým vokálem vyšperkoval takřka k dokonalosti. O jejím živém fungování na koncertech už dnes není pochyb.
V bezmála hodinové stopáži je také spousta prostoru pro lehké experimentování a pánové si s různorodými motivy umí poradit. Když se rozhodnou napasovat zastřené kytarové sólo do jinak vcelku obyčejné "The Rising Tide" (která je na albu jedinou, kterou si produkovali sami), funguje to. A když o chvíli později vezmou do ruky akustiku a nechají "From Here On Out" načichnout country a americkým venkovem, zase nešlápnou vedle. A co teprve druhá z balad, emocemi a klavírem doprovázená intimita "Be Still", to je teprve skvost! Právě kvůli takovým si stojí za to novinku poslechnout. A třeba i víckrát, "Battle Born" rozhodně nepatří mezi desky na první poslech.
Na druhou stranu se sluší dodat, že ač to na konci léta v živém provedení v Rakousku znělo slibně, album roku to není. K tomu mu chybí punc geniality, která zde, i přes veškerou snahu, prostě chybí. Tím pádem to i s tím přirovnáním noví U2 ještě nebude tak žhavé.
Nezbývá než vyřknout verdikt. Jestli vám hudba The Killers doteď nic neříkala, "Battle Born" na tom nejspíš nic nezmění. Pokud jste si naopak americké snaživce zamilovali už dříve a v posledních letech na ně trochu zanevřeli, pak si jejich čtvrtou řadovku poslechněte. Je za ní vidět spousta práce, velkých ambicí a snahy o získání ztracených pozic. A v tomto ohledu dokáže potěšit. Nabízí pořádnou porci opravdu skvělé muziky, která přes všechny výtky prostě šlape a dokazuje, že Killers nejsou velkou kapelou náhodou. Tak vzhůru do kasína! Vsadit na tuhle kartu se totiž vyplatí.
22.10.2012 - 16:10 | Reindeer
Lidé, kterým se toto líbí
Dlouze jsem přemýšlel o tom, co bych sem měl vlastně napsat. Napadaly mě takový ty klasický, děsně vtipný věci, který mají za úkol upoutat čtenáře v prvních dvou větách, jako třeba, že "jsou dva druhy alb: Battle Born a ty ostatní...", že "právě kvůli albu jako je Battle Born se vyplatí žít v civilizovaném světě, kde si ho můžete poslechnout" (chudáci indiáni v Amazonii, ty asi The Killers ještě neslyšeli...) nebo třeba že "jsem našel novou kapelu, která se okamžitě zařadila mezi ty nejvíc zbožňovaný". Všechno mi to ale přišlo hrozně vyumělkovaný, takový... no prostě divný, nehodící se k desce jako je Battle Born. Navíc po tom, co jsem si přečetl Reyův komentář a zjistil, že vystihuje vlastně všechno, co The Killers jsou: kapela z nevadský pouště, která nemá hranic, z města ještě prohnilejšího a dekadentnějšího, než je město andělů... kapela s vesmírným zvukem a megalomanskejma vizema, který jsou patrný na první pohled, ale stejně jim je tak nějak prostě musíte věřít... kapela, která potvrzuje starý pravidlo, že Amerika má sice kultury asi jako kelímek jogurtu, ale v rockový muzice je na špici, vždycky byla a vždycky bude... Battle Born je prostě a jednoduše Battle Born, nevím co jinýho bych k tomu ještě měl říct. Fuckin' awesome and breathtaking...
11.10.2012 - 9:43 | Rey
Lidé, kterým se toto líbí
Hm..., teda není to něco co bych superprogramově poslouchal, ale když je nálada, tak si to poslechnu docela s chutí. Vlastně nevím čím to je. Asi tou Amerikou.
Jako samohledač prostě občas podlehnu a zkouším, jestli jako o něco nepřicházím.
Tak jsem zkusil Killers a Muse. (A kámoši se mi smějou...). No a co jsem zjistil: všechno už tady někdy bylo. Reprezentanti hrdýho Albionu zůstali věrni akademickýmu přístupu - pořád si jakoby na něco hrajou, je to studený, překobinovaný a nemůžu si pomoct - vadí mi to protivný kňourání jako u řady jinejch anglickejch kytarovek. Nevím čím to je, možná tím malým prostorem ostrovní země jako takový. Jako by se nemohli pořádně nadechnout nebo co... Prostě Možnostmi ostrova.
Reprezentanti Ameriky - tak to je jiná. No jasně, je to velká země s desperátskou historií, ne ostrov (mimochodem, vysvětlí mi někdo kde je hranice definice mezi ostrovem a kontinentem? Vždyť i ta Amerika je ostrov, jen trochu přerostlej). Takže tam mi to všecko nějak líp leze do ucha. Je to Las Vegas se vším co k tomu patří. Mafiánský město v poušti. Já ho pořád vidím jako v tom skvělým filmu vo Bugsym, kterej to město hříchu založil jen z konflikních doláčů. Takže je vlastně jasný, proč tam Killers skvěle zapadnou. Rovná příjezdová dálnice jako startovací dráha do pekla, kterou v americkým bouráku můžete prosvištět na plný koule i se zamčeným volantem, zapnutým tempomatem a nohou v polobotce z vopravdový krokodýlí kůže vystrčenou z okna. Zrcadlový koule, stroboskopy, úchylný vymaštěný bodyguardi ve skvěle střiženým obleku od Bosse u vchodu se zlatým řetězem na krku a podivnou boulí od podpažního pouzdra na pořádnou stříkačku, podivnej blejskavej vánoční stromeček s chemicky inertním sněhem na jehličí v poušti bez sněhu, velkoplošný zrcadla na stěnách casina a za nima mafiánský smažky s nalajnovanejma bílejma proužkama těma nejdiamantovatějšíma kreditníma kartama na podivný jména počínaje machistickým McClusky007 a dál, na dámskejch záchodcích parta polonahejch černejch holek s rozházenejma 4D rtěnkama po umyvadlech a popadanejma flitrama z jejich superkrátkejch sukýnek na zemi. U zadního vchodu úplně jiný smažky mezi kontejnerama na odpadky slejvaj do plastovýho kanystru všechno co zbylo na dně značkovejch lahví do jednoho no name long drinku a v bateriích prosklenejch výtahů jedou z repráků Killers. Jo, tak tím to vážení je. Možnosti ostrova versus Strach a hnus v Las Vegas. Vítěz je jasnej, i když ho třeba programově neposloucháte a jeho vítězství je vám lhostejný, protože fandíte úplně jinýmu týmu. Záleží totiž na optice jakou na jeho výkon nazíráte. Je to úplně jinej sport na úplně jiným hřišti.