Justin Timberlake umí vyrážet dech. Poprvé se mu to povedlo, když coby nejvýraznější tvář chlapecké skupiny 'NSync vydal Pharrellem Williamsem produkovanou prvotinu "Justified", od níž nikdo nic nečekal, a náhle se všechny singly staly velkými hity. Podruhé se mu to povedlo s "FutureSex/LoveSounds", a rok 2006 tak patřil přetahování se o to, zda Timbaland coby producent zazářil více ve studiu u Justina nebo u Nelly Furtado, kde dělal její nejúspěšnější desku "Loose".
Pak přišlo třetí vyražení dechu. To když se zničehonic objevil masterpiece "The 20/20 Experience", který na musicserveru získal maximální hodnocení a Justin sám byl titulován novodobým králem popu. Další překvapení v podobě druhé části ultimátní kolekce už sice šlo označit za "jen dobrou desku", i tak ale bylo její zjevení se v roce 2013 velkým šokem. Zatím poslední "wow!" přišlo se spácháním soundtracku k animáku "Trollové", kdy se z jednorázové spolupráce s Maxem Martinem stal song "Can't Stop The Feeling!" zaslouženě největším hitem léta 2016.
No, a pak je tady "Man Of The Woods". Album, jehož hype před vydáním dosahoval nebeských výšin, což podtrhlo vydařené vystoupení na SuperBowlu a už ve chvíli, kdy se o něm začalo mluvit, bylo jasné, že do výsledného žebříčku toho nejlepšího za rok 2018 na musicserveru promluví výrazně, ať už bude znít jakkoliv. Značka Timberlake zkrátka táhne a nedá se před ní uniknout. A to přitom mluvíme jen o hudebním světě a zpěvákovy zářezy v Hollywoodu necháváme stranou.
Jedním z překvapení, které s pátou sólovkou souvisí, je to, jak vlastně zní. I tentokrát tady najdeme R'n'B, pop a neo-soul, velkou měrou se do nich ale přidává i současný trend, tedy country. I když, trend… Jak se to vezme. Country je tady s námi jako žánr dlouhá léta, a přestože v Evropě se z globálního měřítka nikdy naplno neuchytila, v Americe je to kolos, s nímž je třeba počítat. A možná už jste si také všimli, že velké popové superstars v USA po experimentech s dubstepem a EDM zjistily, že už není jít kam dál, a tak se vracejí ke kořenům. Akustická kytara tak náhle hraje prim na posledních albech nejen Miley Cyrus, Lady Gaga či Kylie Minogue, ale i Dannyho Worsnopa z Asking Alexandria nebo Dana Auerbacha z The Black Keys. Nebo také u Lipa a dalších zástupců liberecké scény, ale to už je jiný příběh. A ten slyšet nechcete.
V případě Justina Timberlakea ale nejde ani tak o následování trendů jako spíš o pokračování už dříve načrtnuté cesty. Vzpomeňme na píseň "Drink You Away", kterou ve spolupráci s Chrisem Stapletonem v roce 2015 nadchli publikum při ceremoniálu Country Music Awards. A bude velmi zajímavé sledovat, zda tato móda v populární hudbě vydrží dostatečně dlouho na to, aby si sedmatřicetiletý umělec troufl i na album, které v žánru country bude od začátku do konce. Zatím to jsou jen takové náznaky a experimentování, ale vzhledem k jeho jižanským kořenům by to mělo být jen otázkou času.
Když už jsme ale zmínili Chrise Stapletona, je třeba také dodat, že na zvuku "Man Of The Woods" je právě on jedním z důležitých lidí, kteří na něm mají lví podíl. Nahrál kytary do "Filthy", pomáhal s texty pro "The Hard Stuff" a "Morning Light", v níž hostuje Alicia Keys, a především si zazpíval v baladě "Say Something".
Ta pojednává o tom, že by rodák z Tennessee velmi rád řekl svůj vlastní názor k tomu, co se v Americe aktuálně děje, ať už to je rasismus, policejní brutalita nebo jmenování Donalda Trumpa prezidentem. Je však natolik uvědomělý, že ví, že je v těchto tématech třeba našlapovat opatrně. I v interview se Zanem Lowem bylo okamžitě zřetelné, jak své odpovědi zpomalil a hodně se rozmýšlel, co a jak chce vlastně říct.
Dle svých slov si je totiž vědom toho, že když něco prohlásí, lze to interpretovat vícero způsoby. A on se nechce dostat do světla reflektorů v oblastech, jež mu nejsou tak úplně vlastní. V souvislosti s touto písní tak hovoří o tom, že občas to nejlepší, co můžete udělat, je zůstat mlčet a naučit se trpělivosti. Můžeme si o tom sice myslet ledacos, vrátíme-li se ale k písni samotné a zejména jejímu videoklipu, v němž když se v závěru přidá nečekaný sborový zpěv, má to sílu jako náklaďák, měli bychom to uzavřít jednoznačně. Takže - kdo si od novinky sliboval další okouzlující balady ráže "What Goes Around... Comes Around" nebo "Mirrors", nalezne je právě v "Say Something". Vroucí feeling, přirozenost a návyková melodie, která dlouho zůstává v hlavě, potvrzují, že bez jakýchkoliv pochybností je to to nejlepší, co "Man Of The Woods" nabízí.
Budeme-li se ještě chvíli držet dalších částí desky, které lze chválit, pak je určitě třeba vrátit se ještě jednou k prvnímu singlu "Filthy". O něm interpret prohlásil, že chtěl na úvod něco netradičního, co "všechny nakope do zadku", a dotáhl to do konce. Podobně jako v "Suit & Tie" zde míchá dohromady futuristický elektronický sound s pasáží na první poslech zcela odlišnou, která tentokrát míří do rockových vod, a i když je třeba dát úvodnímu hitu o chuti na sex více času, než se dostane pod kůži, je to přesně případ písně, která navazuje na to nejlepší z "The 20/20 Experience", posouvá žánr dál a ukazuje, že jsme od Justina ještě pořád neslyšeli všechno. Takových věcí tady mohlo být mnohem více.
Tematicky se album až na pár kousků hodně drží lásky k Jessice Biel, která je už šest let jeho manželkou. Kromě už zmiňovaného duetu "Morning Light", který přibližuje, jak u nich asi vypadá líné nedělní ráno, je to také mezihra "Hers", na níž po Jessice manžel chtěl, aby o něm mluvila podobně, jako kdyby ho popisovala svým kamarádkám, když u toho není. Navázala na to balada "Flannel" o flanelové košili, kterou Jessica nosí jako připomínku i jako brnění, když je její muž na cestách. Je z toho další krásná píseň, do níž máte chuť se ponořit a spokojeně se rochnit v jejím sametovém něžném zvuku.
Posledními příklady toho pozitivního je závěrečná povznášející skladba "Young Man", která je věnována synovi Silasovi. Zpívá se v ní o lásce, kterou k bezmála tříletému klubku radosti oba rodiče mají. A kdyby vás zajímalo, proč se vlastně album jmenuje tak, jak se jmenuje, tak je to proto, že se jednoho dne ve studiu The Neptunes (tedy Pharrell s Chadem Hugem) zeptali protagonisty na to, co vlastně jméno jeho syna znamená. Ten si to vygooglil a zjistil, že Silas je latinský název pro "Muže z lesa". A to se mu zalíbilo natolik, že název náhle nemělo jen album, ale také stejnojmenný song.
A právě elektronickým veselým podkladem, ale zároveň i akustickou kytarou dozdobený singl o jižanských kořenech nás přivádí do druhé části alba. Té, která je už o něco rozporuplnější.
Také tady sice najdeme Justinem milovaná prodloužená intra nebo outra skladeb, vzpomeňme například na funky věc "Midnight Summer Jam", kde Pharrell ve studiu zahlásil: "Tak pojďme, kluci, jmenuje se to jam, tak jdeme jamovat!", spousta písní už je tady ale znatelně horších.
Ať už prstem ukážeme na "Higher Higher", "The Hard Stuff" nebo "Waves", kde hraje na basu Raphael Saadiq, všechno to jsou kusy, bez kterých by se album úplně klidně obešlo.
Totéž platí také o dílech z konce stopáže, tam jim ale dost pomáhají texty, v nichž se majitel módní značky William Rast od minule zlepšil. A jsou to právě ony, které ospravedlňují existenci hudebně střízlivých a obyčejných skladeb, jako je například "Montana". Ta vznikla díky tomu, že právě tam se zpěvák zasnoubil. Počínaje slovním obratem "I know it's late o'clock..." až do konce jde o jeho nejoblíbenější text.
Nebo "Breeze Of The Pond", který metaforou o pevném stromu, kterého ani v pozadí šumící silné větry nevyrvou z kořenů a jen prosviští kolem, skrývá své poselství v tom, že se zpěvák musí bránit proti pomluvám a musel se dlouho učit, aby ho to, co se o něm píše, nevyvádělo z míry a nezbláznil se z toho.
Do třetice tuto rovnici splňuje i píseň "Livin' Off The Land", již Justin věnoval svému dědovi, a protože to byl jižan každým coulem, zabrousil tam i do témat, jakými je náboženství, žití v souladu s přírodou a splácení dluhů.
A museli jste dočíst až sem, abyste se dozvěděli, proč vlastně "Man Of The Woods" nemůže dostat desítkové hodnocení jako minule. Všechny ty dílky do sebe totiž zapadnou až ve chvíli, kdy se podíváte, kdo jakou píseň produkoval. A teprve tehdy začne dávat smysl, proč vlastně album zní tak rozháraně a postrádá podobnou jednotící linku, jakou mělo "The 20/20 Experience". Jde totiž o to, že tady proti sobě bojuje příliš mnoho kohoutů.
O vlivu Chrise Stapletona už jsme mluvili, se vší úctou k němu i k jednorázovým příspěvkům od Jeromeho "J-Roc" Harmona a Roba Knoxe jde ale hlavně o souboj The Neptunes s Timbalandem. A jde na něm krásně vidět, že Justin Timberlake zde není hlavním mozkem, nýbrž je jen tím, kdo se nechává strhávat na jednu či druhou stranu. A zatímco Timbaland ve spolupráci s Danjou mu pomáhají dávat dohromady ty nejsilnější části desky, o nichž jsme mluvili výše, Pharrell Williams & spol. si i přes to, že jindy platí za producentskou špičku, tentokrát podobně jako na desce svých vlastních N.E.R.D. vybírají oddechový čas a skládají dohromady jednorázové sezónní produkty, kterým chybí hloubka.
Výjimky se sice najdou, a tak jak se Timbovi nepovedlo pozdvihnout "Sauce", tak zase Pharrell zazářil ve "Flannel", jinak to ale naprosto ukázkově platí. A protože na "Man Of The Woods" dostal více prostoru právě druhý jmenovaný, je to také důvod, proč si album nemůže na maximální hodnocení ani pomýšlet.
Pořád o něm sice můžeme psát jako o nejlepším popovém albu letošního roku a hledat porovnání s Michaelem Jacksonem a Princem, bude to ale tentokrát spíše kvůli nedostatku srovnatelné konkurence než kvůli čemukoliv jinému. Bruno Mars, Miguel i The Weeknd si prostě ještě na podobné mety sahat nemohou, a tak Justin Timberlake v letošním roce sice opět zazáří a sesbírá všechny ceny, vůbec poprvé v jeho kariéře to ale bude spíše ze setrvačnosti než díky kvalitám samotného díla. A za to může poděkovat právě Pharrelovi.
Komentáře