Deska „Tragedy“ od americké multiinstrumentalistky Julie Holter má všechno, co vždycky čekám od dobrého filmu. Je strhující, propracovaná, komplikovaná, k volným interpretacím svolná, vizuálně zajímavá, je potřeba nad ní uvažovat, pohlcuje a u emocí, které vzbudí, zkouší jejich bytelnost.
Není to zrovna tak dlouho, co jsem si v tradičním rozhovoru se sebou samým začal dávat dohromady žebříček toho nejlepšího, co bylo letos k slyšení. Jsem na ty sumarizace úchylák a došlo mi, že v mojí osobní čaroskříni ještě žádné album nedostalo desítku. A to i přesto, že by si to nějaké desky určitě zasloužily.
FaltyDL vyplivnul skvělou poctu dozvukům rave a odnože UK garage v podobě „You Stand Uncertain“; objev James Blake svým debutovým albem potvrdil, že se o něm právem hojně psalo a mluvilo; Kuedo deskou „Severant“ stvořil geniální retro futuristickou vizi juke eskapismu; Nicolas Jaar poslal na Olymp snad všechno, co letos udělal, včetně debutové desky „Space Is Only Noise“; Rustie plackou „Glass Swords“ vybudoval napříč žánry a mezi časem minulým, současným a budoucím majestátní taneční odyseu, kde vládne jediný zákon – nápad. A tak dále, a tak dále.
Ne že by na tom nějak záleželo, ale tu desítku nedostal nikdo. Neptejte se proč, ani já to pořádně nevím. Asi jsem si dával rezervy. Rezervy, které do posledního zrníčka vyžrala deska „Tragedy“ od Julie Holter. Je jedno, že tahle ezo-víla překopala celý můj žebříček, důležité... číst dále
Deska „Tragedy“ od americké multiinstrumentalistky Julie Holter má všechno, co vždycky čekám od dobrého filmu. Je strhující, propracovaná, komplikovaná, k volným interpretacím svolná, vizuálně zajímavá, je potřeba nad ní uvažovat, pohlcuje a u emocí, které vzbudí, zkouší jejich bytelnost.
Není to zrovna tak dlouho, co jsem si v tradičním rozhovoru se sebou samým začal dávat dohromady žebříček toho nejlepšího, co bylo letos k slyšení. Jsem na ty sumarizace úchylák a došlo mi, že v mojí osobní čaroskříni ještě žádné album nedostalo desítku. A to i přesto, že by si to nějaké desky určitě zasloužily.
FaltyDL vyplivnul skvělou poctu dozvukům rave a odnože UK garage v podobě „You Stand Uncertain“; objev James Blake svým debutovým albem potvrdil, že se o něm právem hojně psalo a mluvilo; Kuedo deskou „Severant“ stvořil geniální retro futuristickou vizi juke eskapismu; Nicolas Jaar poslal na Olymp snad všechno, co letos udělal, včetně debutové desky „Space Is Only Noise“; Rustie plackou „Glass Swords“ vybudoval napříč žánry a mezi časem minulým, současným a budoucím majestátní taneční odyseu, kde vládne jediný zákon – nápad. A tak dále, a tak dále.
Ne že by na tom nějak záleželo, ale tu desítku nedostal nikdo. Neptejte se proč, ani já to pořádně nevím. Asi jsem si dával rezervy. Rezervy, které do posledního zrníčka vyžrala deska „Tragedy“ od Julie Holter. Je jedno, že tahle ezo-víla překopala celý můj žebříček, důležité je, že nahrála naprosto ultimátní album, které si tu desítku bezesporu zaslouží.
Album „Tragedy“ je přesně ten typ události, o které mam potřebu všem a všude říkat a to i navzdory tomu, že to je mnohým úplně jedno. Přesně ten typ alba, jehož konceptualizace není jenom estetický botox nebo alibistická omluvenka za nevyspělou divnost. „Tragedy“ je dotažené veledílo, které věrně odráží ten minimální pocit prchlivého štěstí, fatální důsledky křivého obvinění a zrady, beznaděj a finální smíření, jež je kompromisem tragédie a zloby.
Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Julia Holter zhudebnila Euripidovu tragédii Hippolytos a v jejím podání bych ji vážně chtěl vidět.
Je neuvěřitelné, kolik vyzrálosti a neprogramového perfekcionismu Julia Holter na svém debutu předvedla. Má za sebou sice již několik menších nahrávek a větších spoluprácí (například s Arielem Pinkem), ale až ve svých šestadvaceti letech dala svým předešlým nápadům tvar a jasnou vizi. Milovnice středověké hudební estetiky a pilná studentka klasické hudby vytvořila epos, jehož interpretování a objevení každého detailu v něm (a že jich je) je otázka dlouhých zimních večerů.
Své surrealistické vize umí podávat uživatelsky přístupnou formou, ale posluchač má stále pocit, že se setkává se stavebně náročným dílem. Podobně jako třeba Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never, vystavuje též Holter své písně na širokých ambientních plochách, které ale spíše než hlukem nebo hypnagogií zaplňuje konfrontací obrovského rozpětí instrumentů (smyčce, trumpety, řetězy, terénní zvuky, syntezátory...).
Zvláštní roli zde zastupuje také zpěv. Ne snad, že by ho bylo nějak moc, ale někdy mám pocit, jako kdyby vokál vycházel přímo z epicentra vnitřního příběhu, jindy plní funkci spíše komentátora. V písni „Goddess Eyes“ dominuje zelektrizovaný vokodérový hlas, jen tak mimoděk připomínající, že tahle nahrávka je současnější, než se může zdát. Kdybych měl jedním slovem definovat trendy, které jsou většinou spjaty s něčím novým, byl by to určitě pojem „kompilát“. Jako symptom proto působí harmonie středověké beznaděje, bujaré antiky, avantgardy, popu, jazzu a dalších dílčích momentů, jež pomalu, ale jistě tesají sochu Julie Holter jako geniální skladatelky, avantgardní písničkářky.
Je totiž naprosto strhující sledovat, jak radikálně a přitom zcela plynule a logicky dokáže měnit náladu uvnitř svých písní. Z čisté krásy se během chvíle stane absolutní zlo. A přitom jsou oba tyto elementy hmatatelně autentické.
Pět z celkových osmi skladeb má stopáž od sedmi do devíti minut, ale samotná časovost v nich jako kdyby byla prázdný pojem. Holter nehraje, ale zvukem vypráví příběhy. Samotná zvuková kompozice totiž zní jako filmová hudba, která současně zastupuje i vizuální složku. Obraz, který já sám sobě soundtrackem a hudební doprovod, který je sám sobě obrazem.
CalArts je škola, kterou studoval například John Maus nebo již zmíněný Daniel Lopatin. CalArts je ale také škola, kterou vystudovala Julia Holter a já si po poslechu alba „Tragedy“ nedovedu pro tuto instituci představit lepší reklamu.
Divnokrásně absolutní „Tragedy“ je totiž zkušenost a obrovský zážitek zároveň.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře