Svým čtvrtým albem Joni Mitchell definitivně potvrdila postavení nejoriginálnější písničkářky své generace. Stala se z ní svrchovaně soběstačná osobnost, která v intimních a přitom rafinovaně vystvěných písničkách stejnou měrou obnažuje svoje nitro i posouvá formální mantinely, v nichž se doposud "dámy s kytarou" pohybovaly. Na desce Blue je okouzlující, citlivou i bystrou průvodkyní po dosud květinově snící Kalifornii i po vlastních milostných serpentýnách (nejvíce se tu zrcadlí čerstvé rány ze vztahu s Jamesem Taylorem). Melancholická, zranitelná, sebezpytná i pozorující, rozbolavělá, přesto životem spíš opojená než zahořklá.
Instrumentálně táhne desku prakticky sama. Střídá kytaru, piáno a appalačský dulcimer a loudí z nich tóny a akordy, jaké ve světě populární hudby rozhodně nemůžeme klasifikovat jako konvenční. V jejím případě střídmý ještě neznamená primitivní, právě naopak. To platí i o jejím zpěvu plně využívajícím hlasového rozsahu i smyslu pro dynamickou různorodost. Třepotavé a nevnucující se melodie se ve službách (nikoli v otroctví) harmonie a textu stahují na méně nápadné pozice, ale tím víc uvíznou, když se k nim proposloucháme. Písničky Joni Mitchell zkrátka vyžadují plnou pozornost, teprve pak je můžeme docenit. Kultivovanost a formální vytříbenost není na překážku prožitku, jak Joni ukazuje třeba absolutním odevzdáním se náladě písně v titulní Blue.
Účast dalších hudebníků se na albu projevuje... číst dále
Svým čtvrtým albem Joni Mitchell definitivně potvrdila postavení nejoriginálnější písničkářky své generace. Stala se z ní svrchovaně soběstačná osobnost, která v intimních a přitom rafinovaně vystvěných písničkách stejnou měrou obnažuje svoje nitro i posouvá formální mantinely, v nichž se doposud "dámy s kytarou" pohybovaly. Na desce Blue je okouzlující, citlivou i bystrou průvodkyní po dosud květinově snící Kalifornii i po vlastních milostných serpentýnách (nejvíce se tu zrcadlí čerstvé rány ze vztahu s Jamesem Taylorem). Melancholická, zranitelná, sebezpytná i pozorující, rozbolavělá, přesto životem spíš opojená než zahořklá.
Instrumentálně táhne desku prakticky sama. Střídá kytaru, piáno a appalačský dulcimer a loudí z nich tóny a akordy, jaké ve světě populární hudby rozhodně nemůžeme klasifikovat jako konvenční. V jejím případě střídmý ještě neznamená primitivní, právě naopak. To platí i o jejím zpěvu plně využívajícím hlasového rozsahu i smyslu pro dynamickou různorodost. Třepotavé a nevnucující se melodie se ve službách (nikoli v otroctví) harmonie a textu stahují na méně nápadné pozice, ale tím víc uvíznou, když se k nim proposloucháme. Písničky Joni Mitchell zkrátka vyžadují plnou pozornost, teprve pak je můžeme docenit. Kultivovanost a formální vytříbenost není na překážku prožitku, jak Joni ukazuje třeba absolutním odevzdáním se náladě písně v titulní Blue.
Účast dalších hudebníků se na albu projevuje v tak drobounkých špetkách, že je téměř nevnímáme. Ať už je to kytara Jamese Taylora v několika skladbách, basa Stephena Stillse v Carey, tence mňoukající steel kytara v písni California nebo sotva slyšitelné bicí. Všechno je to utopené v hlubokém stínu Joniina zpěvu a instrumentální vynalézavosti. S kytarou nebo dulcimerem je perlivě projasněná (robustnější údery do strun se objevují v This Flight Tonight), s prsty na klaviatuře zase logicky zádumčivější a nemálo připomínající rané nahrávky Kate Bush. Na posluchačovy ušní bubínky nejde ztečí, už teď je plně zaujatá především vlastním sebevyjádřením a ne jeho komerčním potenciálem. Že bylo album Blue ve své době prodejně úspěšné je spíš věcí tehdejšího hudebního ovzduší, všeobecné lačnosti po novém a neotřelém, doznívajícího okouzlení svobodomyslnými ideály hippies. Ale přestože jsou jeho nálady s touto érou neodmyslitelně spojené, patří mezi nadčasové písničkářské skvosty.
Komentáře