Johnny Cash - American IV: The Man Comes Around

Poslední studiové album, které vyšlo ještě před Cashovou smrtí se nese v intencích předešlého třetího dílu American Recordings, jeho definitivnost mu ale dodává snad ještě větší osudovou tíhu. Přesto mi přijde o chlup méně vyrovnané, protože tentokrát ne všechny překvapující covery vyšly na sto procent.

S velkoryse klenutou melodií Bridge Over Troubled Water si Cash poradil s přehledem, westernový morytát ve Stingově I Hung My Head mu taktéž sednul, menší rozpaky ale ve mně vzbuzují Personal Jesus a beatlesácká In My Life, v nichž honba za efektními předělávkami přeci jen zašla daleko. Obě jsou to skvělé písně, John Frusciante parádně převedl depešáckou dusárnu do bluesového tvarosloví, ale zdá se, že Cashův unavený hlas už nezvládá dát písni tolik energie kolik by potřebovala. Melodicky promyšlená In My Life zase moc nesedne k mistrovu pregnantnímu frázování. Když vedle toho postavíme osvědčené countryové kusy jako Sam Hall nebo Tear Stained Letter (jediná s klasicky rozjetou kapelou), hned je znát o kolik se v nich Cash cítí pohodlněji a jistěji. Pak je tu ale famózně odzpívaná a prožitá Hurt, ke které není co dodat. Dovedu si představit, že když tuhle verzi Trent Reznor slyšel, pořádně se mu rozklepala kolena.

Další slzu zamačkávám když slyším svého dávného favorita Nicka Cavea v duetu se svým guru ve Williamsově I´m So Lonesome I Could Cry, v němž je hned slyšet kdo je žák a kdo učitel aniž by to pro kohokoliv vyznělo pohrdavě. Hudební doprovod je většinou stejně střídmý jako na Solitary Man, je znát, že se Cash s Rubinem snažili každou píseň zaranžovat trochu jiným způsobem. Příjemný je doprovodný vokál Fiony Apple i Dona Henleyho (jeho vlastní Desperado). Tím nejdůležitějším je ovšem pořád Cashův hlas, ve kterém cítíme tu nejhlubší odevzdanost svojí Múze, smutek, hrdost, bolest i smíření. Ten Hlas, který veškeré eventuální nedostatky alba válcuje tunami člověčiny.

další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz