Když se před deseti lety recenze předháněly v superlativech na adresu alba The Argument, nic nenasvědčovalo tomu, že Fugazi právě vydali sbírku labutích písní a dál by se měla psát už jenom historie. Jenže čas běží, mládí je v hajzlu, do konce světa zbývá posledních pár drobnejch a hudební servery stran reunionu Fugazi stále mlčí. Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In. Na druhou stranu nepřišlo žádné oficiální prohlášení o jejich definitivním rozpadu, a tak tam, kde je naděje, nezbývá, než doufat.
Náplastí budiž před pár lety uvolněná série třiceti záznamů živých vystoupení, mapující aktivní období Fugazi až do roku 2002. Počin sice zajímavý, ale znáte to, nad popáté ohřívanou svíčkovou už se olizovat nebudete a vaše smysly začnou toužit po čerstvé flákotě. V těchto souvislostech se moje ignorance dvou pražských koncertů v devadesátých letech jeví jako osudová chyba. „Fugazi se odhalili v celé své muzikantské nahotě a propotili trika durch,“ psal kdosi lakonicky v Rock&Popu. Před vámi se možná obhájím výmluvou o vlastní smrti a sám na sebe zkusím boudu o životě v rozporu se straight edge filosofií, což může být argument, ne však polehčující okolnost. Pohrdnul jsem nabídkou, která se neodmítá, a zasloužím probuzení vedle koňské hlavy. Dostat ale ještě jednu šanci, jsem připraven zemřít v první řadě. Se šesti a s brusinkami, prosím.
Během nekončící pauzy se energie kapely proměnila ve zvukově poněkud odlišné, ale stejně... číst dále
Když se před deseti lety recenze předháněly v superlativech na adresu alba The Argument, nic nenasvědčovalo tomu, že Fugazi právě vydali sbírku labutích písní a dál by se měla psát už jenom historie. Jenže čas běží, mládí je v hajzlu, do konce světa zbývá posledních pár drobnejch a hudební servery stran reunionu Fugazi stále mlčí. Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In. Na druhou stranu nepřišlo žádné oficiální prohlášení o jejich definitivním rozpadu, a tak tam, kde je naděje, nezbývá, než doufat.
Náplastí budiž před pár lety uvolněná série třiceti záznamů živých vystoupení, mapující aktivní období Fugazi až do roku 2002. Počin sice zajímavý, ale znáte to, nad popáté ohřívanou svíčkovou už se olizovat nebudete a vaše smysly začnou toužit po čerstvé flákotě. V těchto souvislostech se moje ignorance dvou pražských koncertů v devadesátých letech jeví jako osudová chyba. „Fugazi se odhalili v celé své muzikantské nahotě a propotili trika durch,“ psal kdosi lakonicky v Rock&Popu. Před vámi se možná obhájím výmluvou o vlastní smrti a sám na sebe zkusím boudu o životě v rozporu se straight edge filosofií, což může být argument, ne však polehčující okolnost. Pohrdnul jsem nabídkou, která se neodmítá, a zasloužím probuzení vedle koňské hlavy. Dostat ale ještě jednu šanci, jsem připraven zemřít v první řadě. Se šesti a s brusinkami, prosím.
Během nekončící pauzy se energie kapely proměnila ve zvukově poněkud odlišné, ale stejně opojné ekvivalenty heroinového rauše, a na koně ze stáje Fugazi můžete sázet bez rozpaků, i kdyby kulhali na všechny čtyři. Zatímco Ian MacKaye a jeho klisnička Amy Farina zamířili s punkem načichlým, skoroakustickým projektem The Evens do komorního prostředí dvorků pod rozkvetlými kaštany (nemyšleno pejorativně), baskytarista Joe Lally hypnotizuje svět sugestivními alby hravého ticha a aktuálním Why Should I Get Used to It ukázal zbytku startovního pole rozevlátou oháňku.
Hra Fugazi vždycky vycházela z dobře zajištěné defenzivy. Zkušený bek Joe Lally sice neoplýval výraznějším pohybem, udivoval ale technikou a spolehlivým, soustředěným výkonem. Vizuálně nenápadný introvert, většinou ukrytý v šeru střídmě nasvíceného podia, škrtil čtyři struny s rutinou a klidem zenového mistra. Lallyho hudební projev na sólových albech je stejně umírněný a vyrovnaný. Chybí-li vám zvuková nespoutanost Fugazi, nemohu sloužit. Pokud je vám ale svět o dvě čísla větší a spokojíte se s podobnou naléhavostí, stejně odhodlanou rezistencí vůči mainstreamu a civilním projevem jedné čtvrtiny kapely, zvoníte u správných dveří. Nečekejte squat s vymlácenými okny a hajzlem na dvoře, ale klidný, decentně zařízený, vzdušný loft s rovnými liniemi a harmonickou dispozicí v souladu s myšlenkou feng shui. Z rajského ticha ruší jen občasný kravál popelářského auta dole v ulici.
Nebojte se, všechno je, jak má být. Naměříte hertze, bpm i decibely. A ticho pouze prodlévá ve zpětném zrcátku vnímání Lallyho hudby. Lally ji tvoří ve smyslu zažité definice organizovaného systému zvuků. Produkuje tóny, skládá je do akordů, určuje rytmus a tvoří melodie stejně (nebo lépe) jako každý druhý v tomhle časopise. Není podstatné, jestli mají ztišené kompozice blíž k folku nebo na kost ohlodanému stoner rocku. Všechno je v dokonalé rovnováze. Baskytara s jazzovým odérem určuje směr, Lallyho zpěv čeří hladinu a ostatní nástroje se bez progresivních exhibic drží proudu. Celek nutí prohrábnout vnitřnosti a hloubka katarze je propastná.
Jak nahlas musí být ticho, aby přehlušilo zvuk? A všimli jste si, že letní ticho je obyčejný popík, evergreen, kdežto podzimní songy mají hardcoreovější feeling? Nebo je to jen individuální pocit a hloupá metafora? Fundovaný výklad a odpovědi hledejte na přednáškách Simona a Garfunkela nebo právě na albech Joe Lallyho. Třeba zjistíte, že Why Should I Get Used to It je nejlepší ticho, jaké jste kdy slyšeli. Nebo neslyšeli.
20.04.2014 - 18:04 | Sebadoh
Kdyby mi někdo pustil tuhle desku před její koupí, tak ani náhodou nepoznán, že se jedná o bývalého basáka Fugazi. Na rozdíl od Evens, kde jsou Fugazi hodně slyšet, tady jejich vliv téměř vůbec nepoznám. Přesto se jedná o hodně povedené a jak jinak než taky výrazně basové album. K nejlepším trackům rozhodně patří úvodní what makes you, titulní why sould i get used to it a vůbec nejlepší píseň celého alba last of the civilized. Určitě si příští měsíc pořídím i další kousek do sbírky.