Když jsem se v únoru ptal Jany Kirschner, jaká bude "Moruša: Čierna", odpověděla: "Ta je víc podobná 'Krajině rovině'. V zásadě je tu použito stejných nástrojů, ale samotný úvod té desky je strašně odvážný. Je to úžasná, silná, fantastická improvizace." (celý rozhovor zde) A i když "Krajina rovina" může být jen jedna a je to asi dosavadní vrchol Janiny tvorby, i pod "Moruší" je krásně.
Ta deska má skutečně odvážný, improvizační úvod. Téměř na osmi minutách se v textu dozvídáme pouhé Idú opakované, a přesto s napětím a atmosférou, že nemáte problém udržet pozornost. Užívat si to, vracet se. Poslouchat to opakovaně. Nejde o nějaké bezduché hraní si, hledání. Je to doklad Janiny muzikálnosti, schopnosti obklopovat se těmi pravými lidmi. Jít si za svým, věřit si. Ostatně - hned následující "Muzika!" úchvatně právě tu muzikálnost oslavuje. V nádherně přístupné, přesto nepodbízívé popové skladbě. Gradované tak, že je radost ji poslouchat. Nadnášet se mezi tóny, proplouvat jimi.
"Moruša: Čierna" je oproti té Bílé mnohem více městská. Dnešní. Současná. Zatímco její světlá sestra byla celá o návratu ke kořenům, tradicím či slovanství, zde mnohem více vnímáme Eddieho Stevense, zpěvaččina životního partnera i spoluproducenta a spoluautora všech písní. Ale neznamená to, že by tu chyběla ona přírodně-tradiční nálada, která tak připomínala slovenský film "Záhrada". Jen se k ní dostáváme jakoby dnešním pohledem.
Ať... číst dále
Když jsem se v únoru ptal Jany Kirschner, jaká bude "Moruša: Čierna", odpověděla: "Ta je víc podobná 'Krajině rovině'. V zásadě je tu použito stejných nástrojů, ale samotný úvod té desky je strašně odvážný. Je to úžasná, silná, fantastická improvizace." (celý rozhovor zde) A i když "Krajina rovina" může být jen jedna a je to asi dosavadní vrchol Janiny tvorby, i pod "Moruší" je krásně.
Ta deska má skutečně odvážný, improvizační úvod. Téměř na osmi minutách se v textu dozvídáme pouhé Idú opakované, a přesto s napětím a atmosférou, že nemáte problém udržet pozornost. Užívat si to, vracet se. Poslouchat to opakovaně. Nejde o nějaké bezduché hraní si, hledání. Je to doklad Janiny muzikálnosti, schopnosti obklopovat se těmi pravými lidmi. Jít si za svým, věřit si. Ostatně - hned následující "Muzika!" úchvatně právě tu muzikálnost oslavuje. V nádherně přístupné, přesto nepodbízívé popové skladbě. Gradované tak, že je radost ji poslouchat. Nadnášet se mezi tóny, proplouvat jimi.
"Moruša: Čierna" je oproti té Bílé mnohem více městská. Dnešní. Současná. Zatímco její světlá sestra byla celá o návratu ke kořenům, tradicím či slovanství, zde mnohem více vnímáme Eddieho Stevense, zpěvaččina životního partnera i spoluproducenta a spoluautora všech písní. Ale neznamená to, že by tu chyběla ona přírodně-tradiční nálada, která tak připomínala slovenský film "Záhrada". Jen se k ní dostáváme jakoby dnešním pohledem.
Ať už posloucháte ty písničkovější, tradičnější skladby, jako jsou "Na krídlach divých včel" nebo "Premeny", nebo ty více intuitivnější, emotivní z úvodu alba, všechno tu sedí a funguje. A autenticitu celé nahrávce dodávají úvody písní, kterým nechybí konverzace muzikantů, smích, odpočítávání. Svět Jany Kirschner je tak živý a prostý sterility, že by jí nejeden umělec mohl závidět. To ale neznamená, že by byla deska šitá horkou jehlou. Album má fantastický zvuk, muzikanti hrajou nádherně.
Jana Kirschner je jednou z nejosobitějších současných československých zpěvaček. To už jsem zřejmě někdy v minulosti napsal a platí to pořád. Je radost poslouchat její desky a těšit se, co nového zase příště přinese. Kam se vydá. Vzhledem k její dosavadní tvorbě to může být úplně kamkoliv, těžko se dá odhadovat. Čím si jsem ale téměř stoprocentně jistý, je to, že nezůstane stát na místě.
Komentáře