Ta prokletá anketa BBC Sound Of. Vždycky vypíše pár jmen, které mají drtit nás i naše peněženky, vytvoří kolem nich biblický humbuk, který ve finále zhasne stejně rychle jako naděje našich fotbalistů. Navíc jediný interpret, který byl z posledního ročníku výrazně cítit za naším chrbátem, byl James Blake. O to větší paradoxy přinášejí informace o „tom vzadu“, Jamiem Woonovi.
A přitom už od počátku se tahle dvojice komparaci nevyhýbala. Jejich zařazení do finálního žebříčku zmiňované ankety bylo bráno jako definitivní zpečetění nástupu dubstepu mezi mainstreamové blikačky. Blake definoval jednu z postdubstepových variant a vzápětí načrtnul další, zcela odlišnou cestu, na které spojil soul, písničkářství a dubstepové kořeny. Woon to bere podobně, jen přidal na soulovém projevu, ještě víc pročistil undergroundový opar a jeho forma písničkářství je kompatibilní s funkčními pop mechanismy posledních dvaceti třiceti let. Což může znít trochu divně vzhledem k tomu, že se Woon etabloval především díky tradicionálu Wayfaring Stranger (2007), který zremixoval dubstepový bůh Burial v době vydání své výborné druhé desky Untrue. Wayfaring Stranger ve vizi prázdných, deštivých ulic velkoměsta, tedy tak, jak ji s oblibou Burial vystavuje, představoval ryzí esenci lidského a zároveň i toho chladného.
Jamie Woon nikam nepospíchal, navíc ne každý se narodí do hudební rodiny, která ho pošle na prestižní hudební školu. Obří vliv na něj měla... číst dále
Ta prokletá anketa BBC Sound Of. Vždycky vypíše pár jmen, které mají drtit nás i naše peněženky, vytvoří kolem nich biblický humbuk, který ve finále zhasne stejně rychle jako naděje našich fotbalistů. Navíc jediný interpret, který byl z posledního ročníku výrazně cítit za naším chrbátem, byl James Blake. O to větší paradoxy přinášejí informace o „tom vzadu“, Jamiem Woonovi.
A přitom už od počátku se tahle dvojice komparaci nevyhýbala. Jejich zařazení do finálního žebříčku zmiňované ankety bylo bráno jako definitivní zpečetění nástupu dubstepu mezi mainstreamové blikačky. Blake definoval jednu z postdubstepových variant a vzápětí načrtnul další, zcela odlišnou cestu, na které spojil soul, písničkářství a dubstepové kořeny. Woon to bere podobně, jen přidal na soulovém projevu, ještě víc pročistil undergroundový opar a jeho forma písničkářství je kompatibilní s funkčními pop mechanismy posledních dvaceti třiceti let. Což může znít trochu divně vzhledem k tomu, že se Woon etabloval především díky tradicionálu Wayfaring Stranger (2007), který zremixoval dubstepový bůh Burial v době vydání své výborné druhé desky Untrue. Wayfaring Stranger ve vizi prázdných, deštivých ulic velkoměsta, tedy tak, jak ji s oblibou Burial vystavuje, představoval ryzí esenci lidského a zároveň i toho chladného.
Jamie Woon nikam nepospíchal, navíc ne každý se narodí do hudební rodiny, která ho pošle na prestižní hudební školu. Obří vliv na něj měla jeho matka Mae McKenna. Když zrovna nenahrávala staré keltské odrhovačky, dělala doprovodnou vokalistku Kylie Minogue nebo Michaelu Jacksonovi. Setkání Jamieho s Kylie v jeho osmi letech prý patřilo k zásadním a nebylo by divu, kdyby jeho současný statement „vždycky jsem chtěl dělat pop“ měl kořeny právě tam. Woon vyrůstal bez otce a čas strávený ve studiu tak nebyl jen o ctižádosti. Bylo mu šestnáct (1999) a když ho zrovna nebavilo sledovat nahrávání hudby keltského nacionalismu, vzal kytaru a vybrnkával melodie à la Blur a Oasis. Později vyrazil na kytarový workshop do Severní Karolíny, kde se učil hraním písní Joni Mitchell, Nicka Drakea a Johna Martyna. A aby to všechno dávalo smysl, propadl kouzlu Endtroducing od DJ Shadowa a zjistil, že Radiohead jsou něco jako nejlepší kapela na světě. S tímto know-how se vrátil do Anglie na vybranou školu.
Brit School v Croydonu. Budovou prošla jména jako Adele, Amy Winehouse, Kate Nash, Katie Melua, Katy B, Leona Lewis anebo Jassie J, vítězka letošní ankety BBC Sound Of. Woon patří do této plejády hned vedle Katy B a jeho jméno by se ve školní kronice mělo skloňovat jako ty ostatní. Dostatečně erudovaný, dostatečně podporovaný, dostatečným talentem obdařený a připravený Jamie Woon konečně vydává debut Mirrorwriting. Pro toto období je důležité jméno Lewis Taylor. Chlápek, který z pojmu „neo soul“ udělal velké téma. Od poloviny osmdesátých let jsme ho mohli slyšet buď pod jménem Sheriff Jack, jako součást progrockové party Edgar Broughton Band, nebo jako spolupracovníka Gnarls Barkley či The Drivers. Své opravdu zásadní práce vydával pod civilním jménem (Andrew) Lewis Taylor. Stačí srovnat vizuální podobu Taylorova eponymního debutu z roku 1996 a alba Mirrorwriting a je jasné, jak vážně je tato inspirace myšlena.
V Guardianu o Woonovi napsali, že je „víc než soulboy v dubstepovém ohozu“. Trefnější definici bych těžko vymyslel. Jeho soulem prošité, jemným vokálem orámované výjevy posledních záchvěvů dubstepového myšlení patří mezi záležitosti, které by měly být pouštěny až s noční oblohou. Mirrorwriting zve na taneční parket, ve kterém se zrcadlí útěk z chladného a hlučného velkoměsta současnosti. Pečlivě prokládá mezery a místa plní uklidňujícím ambientem, přesto si jde za svým cílem – dělat pop. Unifikuje vztah mezi městskou špínou, přetechnizovaným okolím a čistou přírodní esencí. Nemá problém vydat se za zvuku modernismu mezi faunu a flóru jen se španělkou. Jako když vás to doma začne stresovat a po půlnoci se vydáte na uklidňující procházku. Parkem, skrz kluby a po prázdném bulváru domů. Ticho léčí. Nebudete unavení, jen okouzlení.
U mladíka Woona máte jistotu, že se může posunout, protože to zdaleka není jen o strhující dvojici singlů Night Air a Lady Luck, v nichž má prsty Burial. Na otázky týkající se srovnání s Blakem, odpovídat nechce. Nedivím se mu. Je nefér, že všechnu smetanu sbírá jenom James.
13.08.2012 - 7:40 | veltropazzo
text recenze mě přímo týrá. Když z ní však vytáhnu to podstatné a stlačím to do jedné věty: "Debutové album Jamieho Woona stojí za poslech a překoná i Jamese Blakea," nezbyde mi, než souhlasit v plném rozsahu!