Jamie T - Trick

Čtvrtá deska britského rockového písničkáře Jamieho T ho staví do nové pozice. Z outsidera s prořízlou pusou a jednoho z nejlepších vypravěčů příběhů ze života na předměstí Londýna se stal muzikant headlinující velká pódia. Ne vždy to s jeho kariérou vypadalo tak růžově. Po vydání druhé desky Kings & Queens (2009) totiž Jamie Treays zmizel a mnozí fanoušci ho považovali za mrtvého, jiní minimálně za odepsaného. Úspěšný comeback přišel o pět let později s uvědomělejší deskou Carry on the Grudge, na které mu nechyběly sebereflexe a pokora, jež oddělovaly rebelské období od toho dospělého. Trick je prý posledním ohlédnutím za bohémským mládím a svižnému albu dominují ostré kytary, jak je představil už agresivní pilotní singl Tinfoil Boy. Právě ten, společně se skladbou Tescoland karikující rozdíly mezi britskou a americkou náturou, dokázal navázat na důvtip starších skladeb. Jindy ale překáží nadbytečná produkce, která je na míle vzdálená kouzlu starších hitů, jež si vystačily s jednoduchou melodií a zpěvným energickým refrénem. Příkladem je nesnesitelně trapná Dragon Bones, kdy do říkankových sloh přidává funky/disco sampl, jaký by mu neprošel ani před deseti lety. Celá deska pak ve výsledku zní jako nepochopitelná rekapitulace mainstreamového rocku nulté dekády. V Drone Strike nalezneme prazvláštní paralelu s Muse, zatímco Joan of Arc kopíruje Artic Monkeys, když ještě Alex Turner a spol. nenosili kožené bundy a vlasy nahoru. Největší zádrhel spočívá v neschopnosti odříkat silný příběh, což je hlavní zbraň písničkářů. V rozhovoru pro Q Magazine mluví Jamie T o změně přístupu ke skládání, kdy namísto narativního zachycování vlastních zkušeností volí ještě více metafor mytizujících postavy příběhů, které nevznikají v nočních ulicích Londýna, ale hlavně za zdmi studia v Detroitu. Situaci nezachrání ani citlivější songy, záplava líných instantních metafor totiž odplavila veškerou poetiku, která ještě na minulém EP skvěle fungovala. V této dekádě se už vynořili mnohem inovativnější hudebníci jako třeba Frank Ocean, kteří dokáží trefněji pojmenovávat společenské i osobní problémy, aniž by se drželi přežitých rockových klišé. Jamie T zaspal dobu a nedokázal udržet krok s ostatními umělci lépe pracujícími s figurou „písničkáře“.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.