"Superstition" se zdálo, že James Harries své písničkářství zručně přetavil do produkčně členitějšího současného popu. I když i na tom albu naštěstí zůstalo jeho jasně rozpoznatelné výrazivo a rukopis. Na právě vydané novince je ale vše jinak, byť o návrat k vlastním kořenům nejde. Odrazový můstek lze hledat spíše na předminulé "Until The Sky Bends Down", kde si autor vyzkoušel orchestrace a u komponování začal více využívat klavír. Právě ten má na "Hiraeth" už mnohem slyšitelnější úlohu.
Samotný proces natáčení ovlivnilo hned několik skutečností. Jednou z těch výraznějších byla samozřejmě covidová proluka, během které se nemohlo koncertovat ani příliš cestovat. V nemalém měřítku Harriese zasáhly i civilnější trable, které léčil mimo jiné i zrádnými pomocníky, kteří se ovšem mohou snadno vymknout kontrole. Všechen tento smutek, všechny ty vzpomínky a neveselé pocity pak ze sebe potřeboval dostat.
Původně své další dílo chtěl opět nahrávat v širším obsazení, nakonec se ale ve druhé polovině loňského roku uzavřel v improvizovaném studiu a většinu materiálu natočil zcela osamocen. K ruce mu bylo jen něco málo hostů, včetně skvělé Amelie Siba, která nazpívala hned několik doprovodných vokálů, jež se s Jamesovým hlasem výtečně harmonicky doplňují. Dále tuto sestavu doplnil hráč na violoncello Jan Keller, osvědčený spoluhráč kytarista Josef Štěpánek a bubeník Roman Vícha.
Produkčně propracovaný pop ze... číst dále
"Superstition" se zdálo, že James Harries své písničkářství zručně přetavil do produkčně členitějšího současného popu. I když i na tom albu naštěstí zůstalo jeho jasně rozpoznatelné výrazivo a rukopis. Na právě vydané novince je ale vše jinak, byť o návrat k vlastním kořenům nejde. Odrazový můstek lze hledat spíše na předminulé "Until The Sky Bends Down", kde si autor vyzkoušel orchestrace a u komponování začal více využívat klavír. Právě ten má na "Hiraeth" už mnohem slyšitelnější úlohu.
Samotný proces natáčení ovlivnilo hned několik skutečností. Jednou z těch výraznějších byla samozřejmě covidová proluka, během které se nemohlo koncertovat ani příliš cestovat. V nemalém měřítku Harriese zasáhly i civilnější trable, které léčil mimo jiné i zrádnými pomocníky, kteří se ovšem mohou snadno vymknout kontrole. Všechen tento smutek, všechny ty vzpomínky a neveselé pocity pak ze sebe potřeboval dostat.
Původně své další dílo chtěl opět nahrávat v širším obsazení, nakonec se ale ve druhé polovině loňského roku uzavřel v improvizovaném studiu a většinu materiálu natočil zcela osamocen. K ruce mu bylo jen něco málo hostů, včetně skvělé Amelie Siba, která nazpívala hned několik doprovodných vokálů, jež se s Jamesovým hlasem výtečně harmonicky doplňují. Dále tuto sestavu doplnil hráč na violoncello Jan Keller, osvědčený spoluhráč kytarista Josef Štěpánek a bubeník Roman Vícha.
Produkčně propracovaný pop ze "Superstition" tedy pro tuto chvíli ustoupil. Jistým pojítkem může být úvodní "Diamond Girl" - stejně jako minulou kolekci tuto píseň produkoval Viliam Béreš. Možná právě proto tento song zcela neodhalí pravdu o celém albu: jedná o jedinou hybnější skladbu z tracklistu a zároveň je asi tou pro Harriese nejtypičtější.
Od "Stranger to Me" je posluchač vtahován do zcela jiného hudebního universa. Tomu dominují komorní aranže pro akustickou kytaru, klavír a smyčcové a dechové ornamenty. Tento zvukový design má hodně blízko k muzikantovým filmovým pracím, promlouvá z nich naléhavá poetika a obrazotvornost těchto hodně civilních a otevřených zpovědí.
"Throw My Arms Around the World" a "Gold" v sobě nesou důsledky odloučení a chaosu okolo brexitu. U druhé zmíněné mu s touto reflexí vypomohl irský básník Paul McMahon a text tohoto songu napsal. V téměř šestiminutové členité krásce "I'm Not Talking to You" James citlivě spojil kontrast několika nálad. Skladbě dominuje křehké sólo pro dechy, které podbarvují smyčcové ornamenty, jež na posledních několik taktů ustoupí osamocenému klavíru.
Vedle melancholických melodií se na "Hiraeth" zjevují i optimističtější záchvěvy. Třeba v atypicky euforické "Don't Tell Me How It Ends", v níž jako by se sám autor snažil najít cestu z bludného hlavolamu, v němž se nacházel, a to přitom bez jakéhokoliv patosu z uplakaného finiše. Velmi komorní "Home" (s dojemným sólem pro trubku) je oslavou vzpomínek a vazeb k svému rodišti, přičemž se zpěvák snaží najít paralelu těchto spojnic ke svému současnému pražskému domovu. Jako by vlastně nikam nepatřil. Závěrečná "Could We Still Be Lovers" je přímým kontrastem k úvodní "Diamond Girl" a stává se poklidnou ukolébavkou plnou naděje.
Svým pojetím může "Hiraeth" evokovat způsob natáčení v závěrečné fázi kariéry The Beatles - sám James Harries přiznává, že v době příprav a návštěvy Británie sledoval dokument "Get Back" a že byl ovlivněn úmrtím zvukové mistra Ala Schmitta (ten spolupracoval třeba s Bobem Dylanem). Výsledek je tak nečekaným důležitým milníkem, v němž tento muzikant znovu vykřesal své hudební nadšení, rozšířil své tvůrčí invence a stvořil velmi celistvé album. To staví na velmi civilní zpovědi, hledání sebe sama a objevování možností, jak se popasovat se životními nástrahami, které člověka zaskočí zcela nepřipraveného. V kontextu celé diskografie pak novinka potěší ty, kteří mají rádi Harriesovu písničkářskou, intimní a melancholickou tvář.]]>
Komentáře