Dávno před vydáním své první sólové desky byl Jack White vyzdvižen na piedestal moderního rockového písničkářství jako jeho nejvzývanější spasitel. Zatím se až na výjimky prezentoval v týmu nebo duu, ale o síle a komplexitě jeho muzikantské osobnosti málokdo pochyboval. Po úspěchu The White Stripes, The Raconteurs a The Dead Weather byl vstup na sólovou dráhu očekávatelný a logický, spíš je s podivem, že to trvalo tak dlouho. Po definitivním odpískání spolupráce s Meg v roce 2011 nastala konečně ideální příležitost stanout před audiofilním národem s plackou, která nese pouze Jackovo jméno. Naplnila nemalá očekávání a vytřela nám zrak svou genialitou? V podstatě ano, ale určité výhrady k tak radikálnímu prohlášení by se našly.
Z mé strany jde spíš o výhrady z říše prchavých dojmů než o nějaké konkrétní výtky. Jack White odvedl po skladatelské, aranžérské i interpretační stránce bezchybnou práci, jen mám pocit, že především v úvodu alba je ta dokonalost malinko sterilní. White jakoby svazován odpovědností spíš vyplňuje šablony. Svoje vlastní a brilantní, ale předvídatelné. Jak jsem řekl, můj pocit je poněkud vágní, ale při opakovaném poslechu se dostavuje příliš pravidelně na to, abych ho mohl považovat za náhodu. Naštěstí ale netrvá dlouho a zhruba ve třetině desky postupně mizí. Do hry konečně vstupuje vášeň, spontaneita, překvapení. Písně Weep Themselves to Sleep, I'm Shakin', Hip (Eponymous) Poor Boy nebo závěrečná Take... číst dále
Dávno před vydáním své první sólové desky byl Jack White vyzdvižen na piedestal moderního rockového písničkářství jako jeho nejvzývanější spasitel. Zatím se až na výjimky prezentoval v týmu nebo duu, ale o síle a komplexitě jeho muzikantské osobnosti málokdo pochyboval. Po úspěchu The White Stripes, The Raconteurs a The Dead Weather byl vstup na sólovou dráhu očekávatelný a logický, spíš je s podivem, že to trvalo tak dlouho. Po definitivním odpískání spolupráce s Meg v roce 2011 nastala konečně ideální příležitost stanout před audiofilním národem s plackou, která nese pouze Jackovo jméno. Naplnila nemalá očekávání a vytřela nám zrak svou genialitou? V podstatě ano, ale určité výhrady k tak radikálnímu prohlášení by se našly.
Z mé strany jde spíš o výhrady z říše prchavých dojmů než o nějaké konkrétní výtky. Jack White odvedl po skladatelské, aranžérské i interpretační stránce bezchybnou práci, jen mám pocit, že především v úvodu alba je ta dokonalost malinko sterilní. White jakoby svazován odpovědností spíš vyplňuje šablony. Svoje vlastní a brilantní, ale předvídatelné. Jak jsem řekl, můj pocit je poněkud vágní, ale při opakovaném poslechu se dostavuje příliš pravidelně na to, abych ho mohl považovat za náhodu. Naštěstí ale netrvá dlouho a zhruba ve třetině desky postupně mizí. Do hry konečně vstupuje vášeň, spontaneita, překvapení. Písně Weep Themselves to Sleep, I'm Shakin', Hip (Eponymous) Poor Boy nebo závěrečná Take Me with You When You Go už se do sluchových receptorů zavrtávají mocně a neodvolatelně.
Americké tradiční formy má Jack White v krvi stejně jako schopnost tavit z nich neokoukané a současné modely. Rockový základ (whitestripesovská nářezovka Sixteen Saltines) s příměsí blues, folku, soulu a zdaleka ne překvapivě i country (I Guess I Should Go to Sleep i jinde). K dřevnímu r'n'r a r'n'b odkazuje cover I'm Shakin' i následující Trash Toungue Talker, britpopové pionýry Kinks připomene Hip (Eponymous) Poor Boy, lehce psychedelické sbory a nečekané houslové vyhrávky zpestřují Take Me with You When You Go. Ta a rovněž skvělá Weep Themselves to Sleep dokazují, že White je mistrem zkratky nejen v maximálně efektivní těžbě jednoho jednoduchého riffu, ale i ve schopnosti vystavět i poměrně členitou kompozici a jen lehce přitom přetáhnout čtyři minuty.
I když máme Jacka zafixovaného především jako muže s kytarou (a na Blunderbuss se toho ani zdaleka nezříká), velkou roli hraje na albu zvuk piána, a to jak klasického, tak i jeho elektrických bratříčků Wurlitzera a Rhodese. Autor sám si s klávesami velmi dobře rozumí už léta (tady exceluje třeba v I Guess I Should Go to Sleep), ale nejzajímavější momenty obstarává Brooke Waggoner. Jeho klasicizující party v Hypocritical Kiss nebo Weep Themselves to Sleep otevírají do písniček nová a osvěžující okénka a přitom nijak nenarušují jejich sevřenost a logiku. I ostatní muzikanti ale samozřejmě odvádějí perfektní práci, ať už je to Carla Azar na bicí, basák Bryn Davies nebo multiinstrumentalista Fats Kaplin.
Bodový reflektor ovšem neustále míří na jediného muže. Tohle je jednoznačně show Jacka Whitea a nejen proto, že v textech rozebírá především svoje osobní vztahové bolístky. Blunderbuss představuje vyzrálého a citlivého muzikanta s mimořádným songwriterským darem a schopností ohlídat si svou práci i jako producent. Jeho ego ale netouží po okázalém předvádění se, to spíš po dokonalé písni. A až se příště ještě víc uvolní, pak to bude opravdu nářez.
77.50%
23.08.2012 - 10:38 | Reindeer
Přiznám se bez mučení: Ano, je to pravda, nikdy jsem nedoposlouchal alba The White Stripes do konce. Ani nevím proč, je to divný, já vím, ale je to prostě fakt... Jacka ale považuju za nejprogresivnějšího a největšího hudebníka, kterej teď chodí po naší malé, pěkné, modré (nikoli zelené...) planetě. Nebojme se to říci naplno a nalijme si čistého vína, chlapci a děvčata: před ním tu byli Frank Zappa a Miles Davis a ještě před nimi dlouho nic a Beethoven s Mozartem. Jack White má všechno: skvělej zpěvák, skvělej muzikant (dejte Jackovi jakoukoli věc a on vám na ní zahraje... viz sólo - na co vlastně? - ve "Weep Themselves to Sleep") a skvělej autor písní - no, řekněte mi, kdo zvládne vysmahnout 13 bezkonkurenčních skladeb jen tak mimochodem, protože se právě rozhodl, že současná scéna nestojí za nic, takže nás musí zachránit svou první (dlouho očekávanou...) sólovkou, z který slintaj blahem a brečej i ti nejtvětší tvrďáci (metalisty a pankáče nepočítám - když je největší ambicí hudebníka zahrát co nejvíc not v co nejmenším časovým úseku, tak by ho měli zakopat šest stop pod zem a čekat co se stane...) a ještě se potměšile směje, protože si z nás všech udělal tak trochu srandu? Jen Jack White. A jakej je vlastně Blunderbuss? Takovej, jako žádná jiná deska. Klenot, diamant vybroušenej tak, jak to jen jde a ještě o trochu víc. Pohladí, roztančí (rokenrol v "I'm Shakin', valčíček v " I Guess I Should Go to Sleep...), nastartuje, zdravě naštve, pobaví... Kdo neslyšel Blunderbuss, je buď hluchej, nebo totální hudební ignorant.
P.S. A ta grafika, design a videa...
23.07.2012 - 19:25 | poleno
Zpočátku jsem novej počin pana J. W. přijímal ostražitě. Aniž bych byl bral the White Stripes jako dogma, který je "nesmrtelný", podezříval jsem pana J. W. z toho, že sólově se mu uši posluchačstva nebude dařit nadělat jako s Meg. (The Dead Weather je jiná kapitola) Kladl jsem si otázku: proč má sakra zapotřebí brát tmavej filtr a fotit se s havranem/supem/hrdličkou/Poem na rameni? V jedné z objektivních chvilek jsem si řekl ať to šňupe čert, že má každej právo na kouska temna. Když jsem viděl videoklip k Sixteen Saltines, bylo jasno, že pan J. W. po večerech prohání černýho oře a přitom se natáčí na "handku".
A teď, jak se to má s albem: Po úvodním nápalu J. sklouzává k reinkarnaci country,blues a padesátek. Nic, co by se nedalo očekávat. Smířil jsem se s tím, že notebook po pravici tohoto Američana nenajdeme. Spíš kytaru, efekt, lehký bicí (až na pár výjimek, které jsou naopak poměrně výživné), housle a klavír. Album se nesnaží přesvědčit technickými vychytávkami, ale syrovou poslušností. Žádný sólo sem, tady ne a támhle jo, anebo i tady a tam ne, ale nakonec uvidíme. Ne, tady se jede podle papíru, žádné dlouhé objížďky toho zaprášenýho města. Blunderbuss je starý kabát v nové reklamě. Tak mu dejte čas a neukvapujte se v závěrech...
A ještě něco, nepřipomíná vám začátek Hip (Eponymous) Poor Boy melodii z jedné české pohádkové klasiky, kterou jsme zásobeni o vánocích a občas i v létě?:)
27.04.2012 - 15:17 | Rey
Jo, to já zase v Bílejch Proužkách jel slušně a jedu pořád. Koncert White Stripes v Arše jsem vypustil - proč, to vlastně dodnes nevím, nebyly prachy, nebo tak něco a ještě teď toho lituju - největší chyba mýho života, škoda hára. Pak přišli Raconteurs, Death Weather a Kills, vynikající produkce Jacka Whitea pro Wandu Jackson, prostě Jacka žeru a jo, přiznám to - jsem jeho zcela nekritickej a plně zaujatej fanoušek. Na Jacka ať mi nikdo nesahá. Miluju třeba jeho video z It Might Get Loud, když si staví na pastvině hlukostroj z vopršený fošny, reazvýho ohradního drátu a flašky od Coly. Ten člověk by dokázal nazvučit i hřebíky zatlučený do víka od rakve a zahrát vám na cestu poslední.
A teď Blunderbuss - považuju se za zcela prvního majitele prvního legálně koupenýho (a jako vždy totálně předraženýho) exempláře Blunderbuss(u) v našich zeměpisnejch šířkách - dneska ráno jsem ho na Václaváku cestou na "důležitý" a jako vždy "přelomový" jednání sestřelil a na to jednání pak kvůli tomu přišel pozdě. Tentokrát jsem byl ale zcela nad věcí - měl jsem přece Jacka v tašce a na triku stounovskej jazyk. Ať si říkali co chtěli, já s blaženým úsměvem idiota vyplazoval jazyk na triku a těšil se, až se vrátím do svýho kutlochu v Čárlítaunu (kde Evropu odděluje viadukt...)a Jacka si pustím. Takže když jsem se vrátil do kanclu, nejdřív jsem tou plackou zamával podobně postiženýmu kámošovi před nosem - ten se sebral a zmizel - asi vyrazil na Václavák pro druhej legálně koupenej exemplář a teď někde Jacka sjíždí. Pak jsem placku vybalil a přivoněl - sakra jo, joo, joooooo - voní pěkně, tak jak pořádná muzika vonět má - tohle tedy fakt miluju. Je zajímavý, že všechny moje voblíbený placky voněj stejně a navíc stejně voní vždycky i čerstvý číslo Fullmoonu, když ho najdu doma ve schránce - to tedy jen tak mimochodem. Fakt, nekecám, zkuste to - pořiďte si Fullmoon, abyste věděli jak má vonět ta správná muzika.
A co říct k Blunderbuss? No je to bomba. Je to Jack v konglomerátu všeho výše uvedenýho. Jack je prostě Jack.
PS: ten Berlín v červnu se tentokrát musí nějak nacvičit, jestli mi tedy jako rozumíte... Chybu s Bílejma Proužkama bych tentokrát opravdu nerad zopakoval.
26.04.2012 - 18:04 | apx
Nikdy jsem nejela ve White Stripes, takze nedokazu porovnat s Jackovou "zlatou erou", ale tahle deska ma plno dobrejch napadu a - skutecni fanousci odpusti - je vtipna.