Ihsahn - Arktis.

V devadesátých letech byl Ihsahn jednou z klíčových postav norské blackmetalové scény a vůdčí osobností legendárních Emperor. I na sólové dráze tento virtuózní kytarista a skladatel produkuje hudbu, která vydá (a rozhodně stojí) za dlouhé hodiny soustředěného poslechu, na jehož konci se váš hudební svět rozšíří, překlopí a už nikdy nebude stejný. Jeho pět dosavadních sólových desek lze bez výjimky doporučit jako lék, protože než rozklíčujete, jak moc se toho na nich odehrává, zapomenete na všechny světaboly a pak se jimi jednoduše necháte unést.

S Arktis je to podobné, jen se vše více, než bylo zvykem, odehrává už na první dobrou, rychleji a přímočařeji. Ihsahn tentokrát dosti ubral na progresivitě a bez okolků nakládá poctivou porci překvapivě našlápnutého metalu. Nesklouzává ale ani v nejmenším k banalitám, spíš s lehkostí trousí jeden chytlavý nápad za druhým, až najednou uběhne téměř padesát minut a je čas dát si to celé znova.

Vedle ostatních autorových desek působí Arktis zpočátku konzervativně a možná až obyčejně. Když ale přistoupíme na to, že není potřeba pokaždé dostat supervizionářské album, jaké nás všemožnými kytarovými vychytávkami vystřelí na Měsíc, dočkáme se neméně bohatého zážitku.

Ano, můžeme lamentovat, že od Ihsahna šlapavou muziku jako od Motörhead slyšet nepotřebujeme, hned o skladbu dál nás ale norský hudebník dostane zase úplně jinam. A čeho se tentokrát dostává opravdu ve velkém množství, jsou melodie, respektive čistý melodický zpěv; vokály v Disassembled a Frail budiž nejlepším důkazem. A taková Celestial Violence je jako rána do hlavy brožovanými dějinami rockové a metalové hudby, vázanými v husí kůži oddaných posluchačů.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #59.