Iggy Pop a David Bowie jsou pro sedmdesátá léta ikonickou dvojicí. Jeden jako druhý naprostý originál (Iggy jako sebedestruktivní rock'n'rollové zvíře, Bowie se svým smyslem pro dotažené koncepce, což jsou samozřejmě hodně zjednodušené charakteristiky), a přece byli schopni svá ega zapřáhnout do jednoho vozu a vytvořit i společně výjimečná díla. Bowie se jako producent podílel už na labutí písni skupiny The Stooges, kulervoucím albu Raw Power, tam se ale do surového běsnění kapely neodvážil větší měrou zasahovat. O tři roky později, kdy se s částečně detoxikovaným Iggym ocitá v Německu, už je situace jiná. Na desce The Idiot se Bowieho kuratela odráží podstatně výrazněji.
Hudba na ní má rozhodně víc společného s Bowieho „berlínskou trilogií“, než s nespoutaným protopunkem The Stooges. Iggy Pop s důvěrou vložil svůj talent do Bowieho rukou a do značné míry hraje podle jeho pravidel. Krotí svou výbušnost, kultivovaněji zpívá a písně, které oba přátelé společně složili, jsou divokým erupcím jeho bývalé kapely na míle vzdálené. Střední, až pomalá tempa, tísnivý chlad, výrazné klávesy (na ty hraje Bowie), dekadence. Pudová stránka se úplně nevytratila. Do písní ji vnáší žhnoucí kytara Carlose Alomara svádějící urputný zápas s odosobněnými syntezátory, a také v Iggyho zpěvu je stále pod povrchem cítit. Řemeny racionálně vystavěné hudební vize ji ale svazují mnohem pevněji.
Podstané ale je, že Iggy je ve své nové roli... číst dále
Iggy Pop a David Bowie jsou pro sedmdesátá léta ikonickou dvojicí. Jeden jako druhý naprostý originál (Iggy jako sebedestruktivní rock'n'rollové zvíře, Bowie se svým smyslem pro dotažené koncepce, což jsou samozřejmě hodně zjednodušené charakteristiky), a přece byli schopni svá ega zapřáhnout do jednoho vozu a vytvořit i společně výjimečná díla. Bowie se jako producent podílel už na labutí písni skupiny The Stooges, kulervoucím albu Raw Power, tam se ale do surového běsnění kapely neodvážil větší měrou zasahovat. O tři roky později, kdy se s částečně detoxikovaným Iggym ocitá v Německu, už je situace jiná. Na desce The Idiot se Bowieho kuratela odráží podstatně výrazněji.
Hudba na ní má rozhodně víc společného s Bowieho „berlínskou trilogií“, než s nespoutaným protopunkem The Stooges. Iggy Pop s důvěrou vložil svůj talent do Bowieho rukou a do značné míry hraje podle jeho pravidel. Krotí svou výbušnost, kultivovaněji zpívá a písně, které oba přátelé společně složili, jsou divokým erupcím jeho bývalé kapely na míle vzdálené. Střední, až pomalá tempa, tísnivý chlad, výrazné klávesy (na ty hraje Bowie), dekadence. Pudová stránka se úplně nevytratila. Do písní ji vnáší žhnoucí kytara Carlose Alomara svádějící urputný zápas s odosobněnými syntezátory, a také v Iggyho zpěvu je stále pod povrchem cítit. Řemeny racionálně vystavěné hudební vize ji ale svazují mnohem pevněji.
Podstané ale je, že Iggy je ve své nové roli minimálně stejně přesvědčivý, jako když se coby šílený Stooge válel ve střepech. V objetí kláves a rané elektroniky se neztrácí, naopak dokazuje, že není muzikantem jedné šarže, že je schopen věrohodného „převtělování“. Přitom stále zůstává svůj. Chladně odměřený na pozadí robotického rytmu v přízračném funku Sister Midnight, nedbale dekadentní v Nightclubbing, nervózně roztoužený v China Girl, dokonce muzikálově rozmáchlý v Tiny Girls s Bowieho melancholickým saxofonem. A především chvílemi opravdu strašidelný a depresivní. Je známo, že The Idiot byl velkou inspirací pro Iana Curtise, který dokonce umíral s touto deskou na gramofonu. Při poslechu třeba takové Dum Dum Boys není vůbec divu, o bezvýchodném závěru Mass Production s disonantními syntezátorovými zvuky ani nemluvě.
Atmosféra rozděleného Berlína, kde probíhaly závěrečné frekvence, se na albu zrcadlí stejně působivě, jako na soudobých Bowieho opusech. The Idiot se nemůže a ani nechce vyhnout působení německého krautrocku, jehož odcizená strojovost se s Iggyho temperamentem a Bowieho přesně zacílenou produkcí pojí do úchvatně temného a zároveň energického celku. Překvapivý ale oslnivý návrat protopunkového maniaka, který by mohl pokládat za úspěch už jen to, že svá nejdivočejší léta vůbec přežil.
Komentáře