Tu nezvladatelnou rock'n'rollovou bestii, která z koncertů The Stooges dělala nebezpečně přitažlivou apoteózu destrukce a chaosu, se tentokrát podařilo s pěnou u huby dotlačit až ke dveřím studia. To se ví, že si tam nenašla stálý pelech, ale aspoň si sem tam ucvrnkla aby označila teritorium a to stačilo, aby se album Fun House stalo o dost věrnějším zrcadlem spalujícího živlu jménem The Stooges. Zvuk je podstatně vyváženější a tím i brutálnější než u debutu, Iggyho zpěv z něho tolik netrčí a když se kytara Rona Ashetona rozběsní, atakuje posluchače hutnějšími a agresivnějšími vlnami.
Osou všeho zůstávají sveřepě zacyklené riffy s efektem šamanského vymítání démonů, do nichž Iggy vyštěkává svoje poživačné konfese. I on je ale pěvecky vyzrálejší a začíná sbírat plody svého někdejšího rozhodnutí nekopírovat obdivované černé bluesové zpěváky a jít si tvrdohlavě za vlastním výrazem. Agresivitu ve svém zpěvu perfektně ovládá a tvaruje, dusí jí a zase povoluje, což nejnázorněji slyšíme v pomalu odbíjející skladbě Dirt. Jak se ale album přehoupne do druhé poloviny, zpěvu je stále méně a přibývá nepříčetných výkřiků a skučení. Tehdy se také k základní čtyřčlenné smečce přidává saxofonista Steve Mackay a sound The Stooges se tak stává ještě bezuzdnějším, jazzové polibky z něho ždímou ještě divočejší improvizace. Ve skladbě 1970 Mackay protkává kytarové třeštění ďábelským sólováním, ve Fun House se zase... číst dále
Tu nezvladatelnou rock'n'rollovou bestii, která z koncertů The Stooges dělala nebezpečně přitažlivou apoteózu destrukce a chaosu, se tentokrát podařilo s pěnou u huby dotlačit až ke dveřím studia. To se ví, že si tam nenašla stálý pelech, ale aspoň si sem tam ucvrnkla aby označila teritorium a to stačilo, aby se album Fun House stalo o dost věrnějším zrcadlem spalujícího živlu jménem The Stooges. Zvuk je podstatně vyváženější a tím i brutálnější než u debutu, Iggyho zpěv z něho tolik netrčí a když se kytara Rona Ashetona rozběsní, atakuje posluchače hutnějšími a agresivnějšími vlnami.
Osou všeho zůstávají sveřepě zacyklené riffy s efektem šamanského vymítání démonů, do nichž Iggy vyštěkává svoje poživačné konfese. I on je ale pěvecky vyzrálejší a začíná sbírat plody svého někdejšího rozhodnutí nekopírovat obdivované černé bluesové zpěváky a jít si tvrdohlavě za vlastním výrazem. Agresivitu ve svém zpěvu perfektně ovládá a tvaruje, dusí jí a zase povoluje, což nejnázorněji slyšíme v pomalu odbíjející skladbě Dirt. Jak se ale album přehoupne do druhé poloviny, zpěvu je stále méně a přibývá nepříčetných výkřiků a skučení. Tehdy se také k základní čtyřčlenné smečce přidává saxofonista Steve Mackay a sound The Stooges se tak stává ještě bezuzdnějším, jazzové polibky z něho ždímou ještě divočejší improvizace. Ve skladbě 1970 Mackay protkává kytarové třeštění ďábelským sólováním, ve Fun House se zase přimyká k základnímu riffu. Závěrečná apokalypsa L.A. Blues ovšem znamená totální uvolnění ventilů pro všechny, živel bezhlavě řádí a album se zvrhává v rockově freejazzovou kakofonii, po níž už nic přijít nemůže.
Album jako je Fun House by po řebříčcích prodejnosti nešplhalo v žádné době, tím méně v éře doznívajících květinových mámení a bujících artistních slonovinových věží. Ale stylotvorný dopad, jaký mělo na vývoj rockové hudby v následujících desetiletích, se dá dnes už jen těžko změřit. Jeho zničující energie, provokativní hrubost a mezní, sebemrskačské zanícení napájejí životodárnou inspirací další a další spolky, pro něž je na prvním místě do krve zbičovaný adrenalin, a pak teprve nějaký ten doláč za to. The Stooges ovšem byli jenom jedni, to nám dokazují dodnes.
07.06.2022 - 13:47 | Acid3P
Po nástupe The Stooges na scénu hudba už nebola nikdy taká ako pred tým. Oni budú navždy tí, ktorí priniesli špinu, agresiu, provokáciu, tvrdosť a zdravú nasratosť, čím ovplyvnili celý vývoj rockovej hudby a jej subžánrov. Chcete to počúvať opäť? Zrejme nie...
#43 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time