Hyetal - Broadcast

V roce 2010 Black Acre vydali několik věcí, které tento label zaručeně donesly do nejužšího žebříčku mé osobní oblíbenosti. Ať už to byl Blue Daisy, jehož metaforicky abstraktní hip hop pořád patří mezi velké přísliby, nebo Brokenchord, který na moji hudební mapu svým mixem idm a dubstepu vytetoval geografické parametry Litvy. Ačkoliv katalog Black Acre není kdovíjak bohatý, žánrová kategorizace si na anorektické rozměry stěžovat nemůže. Člověk si jen těžko vystačí s jedním či dvěma pojmy. A toto žánrové rozpětí jako by na svých bedrech nesla i postava Davida Corneyho, bristolského producenta, co si říká Hyetal. Milovník techna, který si ujel na grimeu, aby posléze mohl vydat dubstepové tracky, jež se celkem oddaně zhlédly v Jokerově "purple" produkci. Což je další bristolský buldok, který by špatnou věc neudělal snad ani na objednávku. Samotný Bristol je na UK beatové scéně něco jako respektované jméno. Pinch, Paverlist, jeho label Punch Drunk, zmíněný Joker nebo vycházející hvězda Julio Bashmore. Každý se zná s každým, každý ovlivňuje každého.

Hyetal se ale od poznaného a pečlivě okoukaného vrací na své debutové desce "Broadcast" k tomu téměř zapomenutému a přitom v poslední době asi nejvíce oslavovanému. Ke vzpomínkám. Pomalu se z toho stává něco jako sekta a při poslechu úvodní skladby "Ritual", jejíž počáteční dronemetalový riff může Corneyho vyobrazovat jako nedobrovolně zuboženého mučedníka (zrezivělým hřebem přibitý, ve zrezivělém sklepení držený), tomu leckdo dá i za pravdu.

Jenže projekt Heytal neslouží jako ventil vzpomínek na otřesné dětství, ale zhlíží se v atmosféře teenage hororových filmů osmdesátých let. To kinematografické vyjádření je jedním z nových prvků v jeho tvorbě a Corney s ním umí velice dobře nakládat. Zastaralé syntetizátory, zastaralé pocity strachu. Pracuje s podobnými záchvěvy ambientního totálního zla, které ve své úplné podobě servíruje Shackleton, a zároveň je umí přeexponovat samply zapomenutých zvuků téměř zapomenutých osmdesátých let. Na ambientním podkladu se IDM kuklí s dubstepovou minulostí. Je ale třeba napsat, že ačkoliv není problém zvuk "Broadcast" do již několikrát zmíněné časové epizody zahrnout, ty retro vjemy jsou v zajetí latence.

S hororově temnou beat music to loni zkoušel také velvyslanec Brainfeederu Lorn, který je ve všem ale mnohem přímočařejší. U kusů jako "The Chase" jsem si tak říkal, že kdyby se "Lifeforms" od Future Sound Of London mělo jmenovat "Deadforms", muselo by znít takhle.

Na téhle reminiscenci doby přežité je sympatické, že nenutí člověka o ní přemýšlet jako o dalším módním výstřelku, ale jako o pevném základu, jehož agilní prvky nekorodují mezi koly času. Strach je ve své podstatě pořád stejný, jen se mění věci, kterých se bojíme. Vzpomínky na dětství ale stále budou ukazovat strach jako produkt tmy. Z dnešního pohledu trochu absurdnost. Hyetal na svém albu "Broadcast" staví posluchače doprostřed temného lesa, ve kterém zlo není nikdy vidět, ale jeho přítomnost za oponou je zřejmá. Ani beaty nemají mnohdy rytmickou funkci, jejich ozvěnovitý zvuk spíše buduje další vrstvy dokreslující tu zdánlivou nejistotu. A tahle estetika desce sluší. Jen je třeba si na ni udělat chuť, což ne vždycky jde. Ty dramatické basové linky a okultní samply se v letním období moc nenosí, ale co, i během prázdnin se několikrát zatáhne. Tahle hra na bubáky není tak kalorická, aby z toho jeden měl špatný spaní. Jde jen o iluzi.

Jo, a kdyby vás zajímalo, komu patří ten hlas v několika skladbách, tak je to Corneyho kamarádka Alison Garner, která zpívá v kapelách, co si potrpí na revival My Bloody Valentine. Myslím, že lépe si vybrat nemohl.