I když označení blues není úplně trefné. Novinka je totiž stylově daleko rozmanitější. Zatímco první deska "Let Them Talk" se rochnila v tradičním blues až po uši, aktuální druhá řadovka si hraje s daleko rozmanitějšími vlivy, nevyjímaje tango, funky či jazz. Je zřejmé, že v takovém případě musí zákonitě přijít buďto vytříbená, takřka dokonalá nahrávka, která posluchače naprosto odrovná, anebo se autorovi rozsype svou žánrovou roztříštěností na malé nefungující kousky a úplně propadne.
Dalším významným rozdílem oproti debutu je skladba hostů. Žádné bluesové celebrity nečekejte (vyjma jedné), Hugh Laurie si vystačil tentokrát s méně známými tvářemi, což se jeví jako významný krok vpřed. "Didn't It Rain" se neskrývá za velkými jmény a nepřenechává odpovědnost na někom jiném. Zkrátka šel tento multiumělec (nezmínil jsem i jeho spisovatelskou dráhu) s kůží na trh a obstál na výbornou. Výběr jednotlivých skladeb se vydařil a pečlivost přinesla ovoce. Výtečná je hned druhá v pořadí "Junkers Blues" od Wiliama "Champion Jacka" Dupreeho, která je skutečným historickým skvostem dnes již zemřelé bluesové legendy. V ní si můžeme dokonale vychutnat charismatický hlas Hugha Laurieho, který nejen zde dokazuje, že není pouze zpívajícím hercem, ale skutečným muzikantem srdcem i duší.
Další bluesovou parádou je "Send Me To The Lectric Chair" s hostující zpěvačkou Jean McClainovou, která má prvotřídní syrový a přitom slastný zvuk.... číst dále
I když označení blues není úplně trefné. Novinka je totiž stylově daleko rozmanitější. Zatímco první deska "Let Them Talk" se rochnila v tradičním blues až po uši, aktuální druhá řadovka si hraje s daleko rozmanitějšími vlivy, nevyjímaje tango, funky či jazz. Je zřejmé, že v takovém případě musí zákonitě přijít buďto vytříbená, takřka dokonalá nahrávka, která posluchače naprosto odrovná, anebo se autorovi rozsype svou žánrovou roztříštěností na malé nefungující kousky a úplně propadne.
Dalším významným rozdílem oproti debutu je skladba hostů. Žádné bluesové celebrity nečekejte (vyjma jedné), Hugh Laurie si vystačil tentokrát s méně známými tvářemi, což se jeví jako významný krok vpřed. "Didn't It Rain" se neskrývá za velkými jmény a nepřenechává odpovědnost na někom jiném. Zkrátka šel tento multiumělec (nezmínil jsem i jeho spisovatelskou dráhu) s kůží na trh a obstál na výbornou. Výběr jednotlivých skladeb se vydařil a pečlivost přinesla ovoce. Výtečná je hned druhá v pořadí "Junkers Blues" od Wiliama "Champion Jacka" Dupreeho, která je skutečným historickým skvostem dnes již zemřelé bluesové legendy. V ní si můžeme dokonale vychutnat charismatický hlas Hugha Laurieho, který nejen zde dokazuje, že není pouze zpívajícím hercem, ale skutečným muzikantem srdcem i duší.
Další bluesovou parádou je "Send Me To The Lectric Chair" s hostující zpěvačkou Jean McClainovou, která má prvotřídní syrový a přitom slastný zvuk. Asi nejvýznamnějším hostem je však legendární Taj Mahal, jenž se blýsknul v klasice "Vicksburg Blues", kterou zvládnul se samozřejmostí a nadhledem sobě vlastním, a skladbu vyhoupnul k vrcholům celé nahrávky. Zmíněnou žánrovou pestrost tu však obstarávají písně jako "Kiss Of Fire" s latinsko-americkým nádechem, stejnojmenná "Didn't It Rain", která je zase kombinací r'n'b a funky, a pozadu nestojí ani barvitá jazzová "Changes" s výbornou klavírní linkou.
Vedle Steva Martina patří Hugh Laurie k tomu upřímnějšímu a opravdovějšímu, co fenomén zpívajících herců a hereček v poslední době vyprodukoval. Na "Didn't It Rain" nelze najít zrnko vypočítavosti nebo zbytečného ukájení ega. Hugh Laurie natočil desku, která zní jako by vypadla z dvacátých až třicátých let minulého tisíciletí, a to nelze označit za pokus se zviditelnit a ohromit své filmové a televizní kolegy a kamarády. Věřím, že by s touto novinkou uspěl i bez hvězdného jména a svého seriálového alter ega Dr. House. Možná by jen neměl tak skvělý tým doprovodné kapely The Copper Bottom Band, hvězdného producenta Joea Henryho, hostujícího Taj Mahala či naprosto dokonalý přebal desky, jehož autorkou je dcera Paula McCartneyho. I tak by vám ale zbyla hudba, která stojí za nejeden poslech a která si zaslouží obdiv. Šestadvacátého a sedmadvacátého července jste si pak mohli nové skladby poslechnout naživo, neboť k nám Laurie zavítal se svou skupinou hned dvakrát, a to do Kongresového sálu v Praze na Vyšehradě. Je škoda, jestli jste si to nechali ujít.
Komentáře