Gone Is Gone tvoří Troy Sanders z Mastodon, Troy Van Leeuwen z Queens Of The Stone Age, bubeník At The Drive-In Tony Hajjar a multiinstrumentalista a producent Mike Zarin, jména na rockové a metalové scéně rozhodně ne neznámá.
"Echolocation" je metalovou deskou pro nové tisíciletí, zvukově aktuální, pohybující se na hraně doom metalu a sludge s mírnou kosmickou éteričností Pink Floyd. Deska tvoří pevně uzavřený, vyrovnaný celek, žádná z dvanácti skladeb vyloženě nevyčnívá, nezastiňuje ostatní. V dnešní době rádiových singlů a desek točících se kolem jedné, dvou skladeb je to příjemné osvěžení. Je radost poslouchat "Echolocation" jako jeden monolitní celek, který posluchače vtáhne tichou, úvodní pasáží skladby "Sentient", aby jej po několika desítkách sekund zarazil pod zem jediným mocným kytarových riffem o síle kladiva a ven vypustil až z posledními tóny titulní "Echolocation".
Svět, do kterého Gone Is Gone své posluchače berou, je hutný, svírající, drtivý, temný - ale zároveň krásný až éterický. Tíseň je zde očišťující, povznášející. Nezatahuje do témat depresí a beznaděje. Kapela velmi lehce proplétá hutné, nátlakové pasáže ("Ornament") s křehkostí a vznešeností ("Dublin"). Na bahnitý, tvrdými riffy dlážděný podklad vrší melodické, zdvojené čisté vokály a vznostná sóla hojně zefektovaných kytar.
Lví podíl na celkovém zvuku Gone Is Gone má Sandersova basa - hluboká, podladěná, repetivní, všeobjímající. Té... číst dále
Gone Is Gone tvoří Troy Sanders z Mastodon, Troy Van Leeuwen z Queens Of The Stone Age, bubeník At The Drive-In Tony Hajjar a multiinstrumentalista a producent Mike Zarin, jména na rockové a metalové scéně rozhodně ne neznámá.
"Echolocation" je metalovou deskou pro nové tisíciletí, zvukově aktuální, pohybující se na hraně doom metalu a sludge s mírnou kosmickou éteričností Pink Floyd. Deska tvoří pevně uzavřený, vyrovnaný celek, žádná z dvanácti skladeb vyloženě nevyčnívá, nezastiňuje ostatní. V dnešní době rádiových singlů a desek točících se kolem jedné, dvou skladeb je to příjemné osvěžení. Je radost poslouchat "Echolocation" jako jeden monolitní celek, který posluchače vtáhne tichou, úvodní pasáží skladby "Sentient", aby jej po několika desítkách sekund zarazil pod zem jediným mocným kytarových riffem o síle kladiva a ven vypustil až z posledními tóny titulní "Echolocation".
Svět, do kterého Gone Is Gone své posluchače berou, je hutný, svírající, drtivý, temný - ale zároveň krásný až éterický. Tíseň je zde očišťující, povznášející. Nezatahuje do témat depresí a beznaděje. Kapela velmi lehce proplétá hutné, nátlakové pasáže ("Ornament") s křehkostí a vznešeností ("Dublin"). Na bahnitý, tvrdými riffy dlážděný podklad vrší melodické, zdvojené čisté vokály a vznostná sóla hojně zefektovaných kytar.
Lví podíl na celkovém zvuku Gone Is Gone má Sandersova basa - hluboká, podladěná, repetivní, všeobjímající. Té zdárně sekundují Hajjarovy bicí. Kytary dokreslují atmosféru, kreslí éterické plochy nebo valivě riffují. Kapela si viditelně skvěle sedla i po lidské stránce. Stejně jako o skladbách, tak ani o personách, které je stvořily a hrají, se nedá říct, že by některá z nich dominovala. O to, jak Gone Is Gone zní a jak jejich hudba působí se starají rovným dílem a pokud by jen jeden z nich chyběl, na hudbě by se to negativně projevilo.
"Echolocation" nebude pro každého, nicméně ukazuje, že v metalu máme pořád dost prostoru k objevování. Gone Is Gone přišli hned na začátek roku 2017 s albem, které velice, velice příjemně překvapilo. Čerstvá, aktuální hudba, která do velkolepého celku míchá různé zdroje a přichází s výsledkem, který zní nově a neoposlouchaně.
Komentáře