O post-rocku se říká, že nejprve uspí, a pak ustřelí hlavu. To přesně God Is an Astronaut dělají. Šest minut, deset minut, každou písničku, celou desku.
Jestli některé žánry vynikají texty, tenhle určitě ne. Jestli punk je pogo, post-rock zas tiché naslouchání muzice a pokyvování hlavou. Občas unaví víc, než vrážení do ostatních a skákání z podia. A jestli ho budeme hodnotit počtem fanoušků, k poličce popular se nedostaneme.
Zpátky k časům, kdy všechno skončilo. Píše se rok 2005 a světlo světa spatřuje album All Is Violent, All Is Bright se skladbou When Everything Dies. Psychedelické šestiminutové instrumentálky plné elektroniky a akustických bicích pomáhají některým z nás dožít se chvíle, kdy noční metro ohlásí „konečná stanice, prosíme, vystupte“. Na konci amerického turné, které God Is an Astronaut s touhle deskou jedou, jsou okradeni o všechno vybavení v hodnotě dvacet tisíc dolarů. Kapela je na mizině a další deska Far from Refuge (2007) vychází téměř bez promotion. I tak je stojí další dvacku. Podtrženo sečteno, spousta peněz. Na muzikanty. Na čtyři Iry hrající post-rock. Ale hrají ho dál. Vloni se objevuje Age of the Fifth Sun. Jestli předtím zkoumali věčné zatracení, sebevraždy hvězd a jak by to znělo, kdyby všechno umřelo, zmizelo a skončilo, teď je jejich leitmotivem ráj. A jeho nekonečnost.
Je to všechno matematicky propočítané, perfekcionisti God Is an Astronaut si s každou písničkou hrají, jako by byla na albu jediná. Deska... číst dále
O post-rocku se říká, že nejprve uspí, a pak ustřelí hlavu. To přesně God Is an Astronaut dělají. Šest minut, deset minut, každou písničku, celou desku.
Jestli některé žánry vynikají texty, tenhle určitě ne. Jestli punk je pogo, post-rock zas tiché naslouchání muzice a pokyvování hlavou. Občas unaví víc, než vrážení do ostatních a skákání z podia. A jestli ho budeme hodnotit počtem fanoušků, k poličce popular se nedostaneme.
Zpátky k časům, kdy všechno skončilo. Píše se rok 2005 a světlo světa spatřuje album All Is Violent, All Is Bright se skladbou When Everything Dies. Psychedelické šestiminutové instrumentálky plné elektroniky a akustických bicích pomáhají některým z nás dožít se chvíle, kdy noční metro ohlásí „konečná stanice, prosíme, vystupte“. Na konci amerického turné, které God Is an Astronaut s touhle deskou jedou, jsou okradeni o všechno vybavení v hodnotě dvacet tisíc dolarů. Kapela je na mizině a další deska Far from Refuge (2007) vychází téměř bez promotion. I tak je stojí další dvacku. Podtrženo sečteno, spousta peněz. Na muzikanty. Na čtyři Iry hrající post-rock. Ale hrají ho dál. Vloni se objevuje Age of the Fifth Sun. Jestli předtím zkoumali věčné zatracení, sebevraždy hvězd a jak by to znělo, kdyby všechno umřelo, zmizelo a skončilo, teď je jejich leitmotivem ráj. A jeho nekonečnost.
Je to všechno matematicky propočítané, perfekcionisti God Is an Astronaut si s každou písničkou hrají, jako by byla na albu jediná. Deska nemá přehrávací pořádek, spíš se hodí shuffle. Golden Sky si pohrává s klavírem a negativními akordy. Chytla by se i na pohřbech. Graduje a druhá minuta do repráků duní. A když ve čtvrté minutě ztichne, hraje zas klavír. Klavír a akustické bicí. Taky se vracejí do minulosti, Lost Kingdom. Pomalu plynoucí, s neviditelným razítkem God Is an Astronaut. Dark Rift je pomalá, zvláštní, temná, jen dvouminutová. Parallel Highway zrychluje směrem k další a další a další a pak k Age of the Fifth Sun. Jediná z celé desky nezní uceleně, několik nápadů vtěsnaných do šesti minut. Jako by měli až příliš dobrého materiálu a neměli ho kam dát. Zpomalování, zrychlování, opakování, konec. Pak už jen ráj, Paradise Remains. Skrz tichou skladbu prosvítá optimismus. A s tím taky deska končí.
Pět desek za deset let. Ani o krok od post-rocku, jen zdokonalování stávajícího a využívání nápadů, které jsou k dispozici. Hodí se, když usínáte, hodí se možná i do těch snů. Ležérní a samozřejmé dramatickým spádem – to jsou God Is an Astronaut. Ty čtyři chlápky si nepředstavíte, jak vysedávají po hospodách a vymýšlejí riffy u piva. Spíš si uprostřed tmavé místnost pobrukují melodie a zapisují je tužkou na kus papíru. Vedle nich se válí další čtvrtky plné poznámek a prázdné flašky od vína. Nepíšou texty coby víkendové slogany. Nepíšou vůbec žádné texty. Vytvořili hudbu, kde nejsou třeba. Příběhy, které domyslíte, jsou na vás. Postavy, situace, příběhy a slova. Anebo taky nic. Nekonečné možnosti post-rocku jinde nenajdete.
Komentáře