Foster the People - Sacred Hearts Club

Američané Foster The People mají poněkud zvláštní způsob propagace. Zatímco před minulou řadovkou vábili porcí silných singlů/upoutávek, po kterých bohužel následoval slabý zbytek, "Sacred Hearts Club" uvedli pro změnu celkem neatraktivním prologem v podobě "III". Songy to jistě nebyly průšvihové, ale že by zrovna tohle měl být i nejreprezentativnější výběr desky? V naší recenzi jsme vyslovili naději, že tomu tak snad nebude. Po poslechu celé nové studiovky lze s úlevou konstatovat, že teasery patří snad k nejméně výrazným místům. Na stranu druhou - vyloženě výrazné není na novince nic.

"Supermodel" se točila kolem čtyř pěti velkých věcí. Na nahrávce nenajdete ani jednu, která by se jim rovnala. Ku cti počinu mluví to, že celek působí pospolitě a nevyvolává v posluchači jednou pocity úžasu, podruhé mrzutého rozčarování. Album vyšlo příhodně v době, kdy se všichni chceme jenom povalovat u vody, pít míchané nápoje a nic neřešit. "Sacred Heart Club" je k tomu skvělý soundtrack. Jen je třeba ke splnění třetího požadavku neposlouchat texty, které si opět zaslouží hlubší analýzy na serveru Genius.

I když se Foster v promo rozhovorech kasal, kolika styly bylo natáčení ovlivněno a o jakou pestrou směsku se bude jednat, výsledek samozřejmě není tolik divoký. Pořád jde slyšet hlavně pop s vyšším inteligenčním kvocientem. Právě jeho nejvynalézavější momenty znovu vyvolávají otázku: Neměli Foster The People na víc než na tohle nekomplikované dítko kalifornského slunce, které předčasně dospělo a na bazénových párty s vrstevníky hořce glosuje stav naší společnosti? Nezasloužilo si zvučnější hlas, aby ho braly vážně i starší děcka v ulici? Ač je nahrávka nápaditá, mezi letošními deskami zkrátka zapadne.

Příznivci aspoň nebudou ochuzeni o typické fosteroviny. Hardcore fanoušci si možná povšimnou, že tvrzení "Miluju svý kámoše" ve stejnojmenné písni je odříkáváno stejně nepřítomně jako vyznání lásky na "I Would Do Anything For You". Vyštěknuté "Sorry, že jsem přišel pozdě, ale nechtělo se mi chodit!" možná zase připomene "Říkejte si tomu, jak chcete!" v šest let staré "Call It What You Want" a onu drzost, pro formaci tak typickou. Když překousnete, že žádná z těch skladeb není "Pumped Up Kicks" (kterou je i v roce 2017 u třetí desky už trapné opět dávat na přetřes), taky se můžou stát vašimi letními znělkami. To ostatně i pár dalších věcí.

Koktejl kytar na pozadí Fosterovy rozmluvy s Bohem "SHC" byl osvěžující už jako součást EP. Překvapením je hostování herečky Jeny Malone. Její hlas rezonuje s nádhernou "Static Space Lover", v níž se střetává lehký space rock s romantickými šedesátkami. Skoro je až ostuda, že vedle této nadpozemské malé velké písně najdete třeba vlezlou rádiovku "Doing It For The Money". Opakuje se ona nerozhodnost, pro jaké publikum hrát, viz minulý počin. A zatímco fanoušek se k těm skrytým pokladům na celku dokopá, existuje jen mizivě nízká šance, že se k nim dostane i kapelou neposkvrněný posluchač. Obzvláště když ho vnadíte něčím jako EP "III".

Rozporuplný přístup muzikantů k tvorbě názorně ukazuje "Orange Dream". Ta začíná jako intro velkolepého psychedelicko-rockového songu, znatelně inspirovaného "Currents" Tame Impaly. Jenže po intru už nic nepřichází, ta skladba prostě po minutě končí a posluchač absolutně nechápe. Stejně "Time To Get Closer". Atmosféra z amerického mléčného baru 50. let, ztrácejícího se v mlze halucinogenů, pro změnu končí už po padesáti vteřinách. Frontman v rozhovoru vysvětlil, že se jedná o jakási lepidla rozdílných částí alba. Jelikož ale není na poslech jasné, co přesně umělce donutilo dát předěly právě tam, kde jsou - žádné zvukové skoky se nekonají -, jejich přítomnost trochu postrádá logiku. Aspoň nezasvěcenému posluchači. Úplně pak už pozbývá smyslu, že se spojovací funkce dostalo kouskům, které si zasloužily plnohodnotnou stopáž.

Nad sice sympatický, ale monotónní zbytek tracklistu nakonec vyčnívá jen "Loyal Like Sid & Nancy". Míchanice tropických rytmů, hip hopu a elektronického běsnění zní napoprvé jako malér a její zvuk hledáte ještě déle než u kombinačních megalomanů Sleigh Bells. Po několika posleších se ale chaos usazuje a zůstává track, který narušuje tu jinak poklidnou kulisu dlouhých červencovo-srpnových dní.

Zastávka v Klubu posvátných srdcí je posluchačsky vděčným spočinutím, ale kapelu stále nikam neposouvá. Je to setrvání na pozici, která na úspěchy předešlé nedosahuje, ale zároveň nejde vstříc skutečnému uměleckému progresu.