Hvězda Fatoumaty Diawary zazářila jasně a znenadání, přes své mládí ale malijská zpěvačka, skladatelka a kytaristka rozhodně není v showbyznysu nezkušeným nováčkem. Pouze svůj všestranný talent několik let (úspěšně) uplatňovala hlavně na poli divadelního i filmového herectví a teprve ve svých čtyřiadvaceti přesedlala na dráhu písničkářky. Jako doprovodná vokalistka spolupracovala například s Dee Dee Bridgewater, Cheikhem Lô nebo Oumou Sangaré, která ji doporučila věhlasnému producentovi Nicku Goldovi z labelu World Circuit. Výsledek jejich společné práce, debutové album Fatou, se pak stal ve světě world music senzací sezóny. Dámské celebrity malijské hudby, Oumou Sangaré a Rokia Traoré, měly rázem více než zdatnou konkurenci.
Přitom nahrávka působí na první poslech skoro nenápadně. Diawara s Goldem na ní upřednostnili prostý akustický zvuk bez nadbytečných doplňků a instrumentálních parádiček, svěží a průzračný jako ranní rosa a do něho zasadili tucet písní nacházejících se někde na soutoku afrického a euroamerického písničkářství. Nenásilné prolnutí tradičních postupů jihomalijského kraje Wassoulou se západním folkovým modelem staví Fatoumatu Diawaru do podobné pozice jako její severoafrické kolegyně Azizu Brahim nebo Souad Massi a vedle jejího lehce zastřeného, hladivého hlasu je určitě klíčovou předností debutu.
Obligátní vnější znaky africké hudby, jako je všudypřítomné zurčení bubínků, balafonu nebo talking drumu, tady... číst dále
Hvězda Fatoumaty Diawary zazářila jasně a znenadání, přes své mládí ale malijská zpěvačka, skladatelka a kytaristka rozhodně není v showbyznysu nezkušeným nováčkem. Pouze svůj všestranný talent několik let (úspěšně) uplatňovala hlavně na poli divadelního i filmového herectví a teprve ve svých čtyřiadvaceti přesedlala na dráhu písničkářky. Jako doprovodná vokalistka spolupracovala například s Dee Dee Bridgewater, Cheikhem Lô nebo Oumou Sangaré, která ji doporučila věhlasnému producentovi Nicku Goldovi z labelu World Circuit. Výsledek jejich společné práce, debutové album Fatou, se pak stal ve světě world music senzací sezóny. Dámské celebrity malijské hudby, Oumou Sangaré a Rokia Traoré, měly rázem více než zdatnou konkurenci.
Přitom nahrávka působí na první poslech skoro nenápadně. Diawara s Goldem na ní upřednostnili prostý akustický zvuk bez nadbytečných doplňků a instrumentálních parádiček, svěží a průzračný jako ranní rosa a do něho zasadili tucet písní nacházejících se někde na soutoku afrického a euroamerického písničkářství. Nenásilné prolnutí tradičních postupů jihomalijského kraje Wassoulou se západním folkovým modelem staví Fatoumatu Diawaru do podobné pozice jako její severoafrické kolegyně Azizu Brahim nebo Souad Massi a vedle jejího lehce zastřeného, hladivého hlasu je určitě klíčovou předností debutu.
Obligátní vnější znaky africké hudby, jako je všudypřítomné zurčení bubínků, balafonu nebo talking drumu, tady prakticky chybí. Převažujícímu zvuku akustické kytary, baskytary (v písni Sonkolon obsluhované zeppelinovským Johnem Paulem Jonesem), střídmých bicích a perkusí dělá občasnou a nevtíravou společnost pouze loutna ngoni nebo decentní elektrická kytara. Výjimku tvoří píseň Wililé, v níž si na koru zahostoval zpěvaččin krajan a velmistr tohoto nástroje Toumani Diabaté, ani v tomto případě ovšem nedochází k žádnému instrumentálnímu exhibicionismu. Tomu se skladby Fatoumaty Diawary zkrátka přirozeně vzpírají.
Folkové vlivy se projevují také v jejich struktuře, kde figurují zřetelně vymezené zpěvné refrény, do písně Clandestin dokonce pronikly lehké jazzové náznaky, to vše ale při zachování tradiční melodiky. Album Fatou vlastně nemá čím popuzovat ani tradicionalisty ani milovníky futuristických experimentů, ačkoliv na druhou stranu je možná ani nenadchne. Dostatečně otevřenému posluchači bez podobných jednoznačných preferencí ale dokáže poskytnout silný občerstvující zážitek. Jsou hlasy, které nemusí přetékat expresivitou a přece jsou nepřeslechnutelné. Fatoumata Diawara jeden takový má a navrch ještě nepopiratelný skladatelský talent.
Komentáře