Falls of Rauros - The Light That Dwells in Rotten Wood

Původně jsem chtěl začít recenzi nové desky Falls of Rauros zvoláním ve stylu „Kaskády jsou Skandinávie Severní Ameriky!“ a připojit nějaké krátké povídání o kaskádské blackmetalové scéně, která v současnosti patří mezi nejrychleji bující podhoubí blackmetalového undergroundu. Mocný Google mě však zavčasu uchránil.

Jinak bych si totiž ušil z ostudy havelok, nevěda, že ve Spojených státech se nenachází pouze jediný Portland ve státě Oregon (odkud pochází kupříkladu Agalloch), nýbrž má i bratra v Maine na úplně opačném pobřeží USA (kde dlí právě Falls of Rauros). O tom, co se děje na severozápadě tedy prozatím pomlčíme. Ještě předtím, než spálím svůj starý školní atlas světa a nasypu si jeho popel na hlavu, se ovšem podíváme, co k nám připlulo po vodopádech Raurosu – a ačkoli by nejspíše znalci Tolkienova díla nesouhlasili, nejedná se tentokrát o skřetími šípy prošpikovaného Boromira, ale o desku, která má potenciál udělat radost všem příznivcům neortodoxních forem black metalu.

Od svého vzniku v roce 2005 mají Falls of Rauros na kontě tři desky. Aktuální „The Light That Dwells in Rotten Wood“ vychází pod křídly malého labelu Bindrune Recordings a stejně jako předchozí „Into the Archaic“ z roku 2006 a o dva roky mladší „Hail Wind and Hewn Oak“ si ji kapela natočila svépomocí ve zkušebně, čímž jsem byl osobně dost překvapen, jelikož po zvukové stránce si deska stojí dosti slušně, posuzujeme-li jej měřítkem blackmetalového undergroundu.

Mimochodem, když se tu oháním nálepkou „underground", nemám nyní na mysli nějakou „true-pure-cult“ pózu, ale prostý fakt, že se o Falls of Rauros mnoho neví a z těch pár interview, které jsem byl schopen najít, vyplývá, že i kapela se svou hudbou spíše baví, než že by do ní vkládala nějaké přemrštěné ambice či poselství. Že chybí nálož promofotek? „Víte, to je těžký, nemáme rádi pózování, a když se o něco takového snažíme, skoro každá fotka vypadá děsně směšně.“ V bookletu k „Hail Wind and Hewn Oak“ chyběly texty a jména členů? „Skoro vůbec jsme tehdy nekoncertovali, tak nám to nedávalo smysl.“ Ačkoli v době vydání nové desky už Falls of Rauros popustili uzdu anonymity, stále platí, že v jejich případě undergroundový přístup není ani tak vyjádřením antipatií vůči standardům hudebního průmyslu, nýbrž prostou skromností.

Skromnost ovšem v případě „The Light That Dwells in Rotten Wood“ rozhodně není namístě. Hudba portlandského kvartetu kloubí dohromady atmosférický black metal s prvky (neo)folku, přičemž místy dobarvuje svůj poetický obraz apalačských hvozdů jemnými odstíny doom metalu či post-rocku. Připadá-li vám tato skladatelská formule povědomá, máte správný dojem – po podobných lesních stezkách jako Falls of Rauros bloumají kupříkladu Agalloch (zejména na „Ashes Against the Grain“ z roku 2006) nebo kanadští Woods of Ypres, společné znaky koneckonců vykazuje i řada kapel z úvodem zmíněného kaskádského blackmetalu, namátkou třeba Ash Borer, Alda či Petrychor.

Oproti spolkům z opačného pobřeží ovšem Falls of Rauros tolik nesázejí na drásavou syrovost a neučesanou produkci, ale atmosféru vykřesávají spíš z melodií, které si bezesporu zasluhují přívlastek „krásné“. Samozřejmě, i oni nastavují posluchači hrubou kůru řezavých riffů a nahallovaný zpěv osamělého krkavce, častěji však onu kůru sloupnou a odhalí měkké lýko – jemné pletivo akustických kytar zpestřené tlumenými výkřiky delaye. „The Light That Dwells in Rotten Wood“ má rozhodně lyrický, přírodní charakter – a ukazuje jak její monumentální a ničivou, tak křehkou a zranitelnou stránku.

V rámci žánrových mantinelů asi nikoho příliš nepřekvapí, že si Falls of Rauros libují v dlouhých kompozicích. Na novém albu se nachází celkem šest skladeb, z toho polovina dosahuje plus mínus desetiminutové délky. Posluchač v nich sice snadno odhalí jisté kompoziční schéma, ale skutečně silné melodie a pohlcující atmosféra spolehlivě rozeženou mlhavé obavy z homogenity a opakování. Půlku druhou tvoří kratší instrumentální intermezza, která ovšem, stejně jako v případě výše zmíněných Agalloch, nejsou žádnou vatou natahující stopáž, ale smysluplnými skladbami, bez nichž by deska byla rozhodně o hodně chudší.

Rozhodně bych si také nedovolil označit Falls of Rauros za bůhvíjak originální – o kombinaci atmosférického blacku a folku se pokoušelo již hodně spolků – jenže Falls of Rauros patří mezi ty z nich, které tuto žánrovou formu uchopily nejlépe a vybrousily do podoby nepříliš vzdálené dokonalosti. Do silného kmene jejich hudby netnou frekventované neduhy – zprasený zvuk, skladatelská podvýživa, instrumentální neumětelství i pseudoumělecká nadutost jsou jim cizí. I na základě tohoto bohulibého faktu mohu desku jen doporučit.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark