V polovině osmdesátých let už skupina The Fall patří mezi těch nemnoho post-punkových pionýrů, kteří nejen, že stále existují, ale především neměknou. Nepoklonkují nenasytnému popovému mainstreamu, který v minulých letech zhltnul z experimentálních výbojů scény co se dalo a přizpůsobil to masovému vkusu. The Fall zůstávají nekompromisní, zneklidňující a neukáznění. Album This Nation's Saving Grace je zastihlo podruhé v péči producenta Johna Leckieho, který skupině dopomohl ke šťavnatému a průraznému zvuku aniž by jakkoli umravňoval její sklony k podvratným dloubancům do rockových stereotypů.
Podstatnou část desky ženou energicky vpřed signifikantní kytarové riffy Brixe Smitha, nejednou s velmi chytlavými předpoklady, takže písně jako Barmy, Spoilt Victorian Child, Couldn't Get Ahead nebo Gut of the Quantifier by klidně mohly být označeny za hity. To ovšem spolehlivě vylučuje uštěpačně blazeovaný vokál Marka E. Smitha, který má k intonačním pravidlům podobně neortodoxní vztah jako třeba Lou Reed. "Hezké" tóny opravdu nejsou jeho cílem, na prvním místě je naléhavost, kterou ještě umocňuje repetitivní povaha skladeb. Střídmé užití kláves (nejmarkantnější asi ve skladbě L.A.) nebo akustických kytar sice trochu vyvažuje jedovatost Smithových znechucených výlevů, v žádném případě ale neotupuje jejich ostří. Hitparádové ambice tu skutečně nehledejme, na This Nation's Saving Grace máme co do činění s ryzí a nesmlouvavou konfrontací.
Úderné... číst dále
V polovině osmdesátých let už skupina The Fall patří mezi těch nemnoho post-punkových pionýrů, kteří nejen, že stále existují, ale především neměknou. Nepoklonkují nenasytnému popovému mainstreamu, který v minulých letech zhltnul z experimentálních výbojů scény co se dalo a přizpůsobil to masovému vkusu. The Fall zůstávají nekompromisní, zneklidňující a neukáznění. Album This Nation's Saving Grace je zastihlo podruhé v péči producenta Johna Leckieho, který skupině dopomohl ke šťavnatému a průraznému zvuku aniž by jakkoli umravňoval její sklony k podvratným dloubancům do rockových stereotypů.
Podstatnou část desky ženou energicky vpřed signifikantní kytarové riffy Brixe Smitha, nejednou s velmi chytlavými předpoklady, takže písně jako Barmy, Spoilt Victorian Child, Couldn't Get Ahead nebo Gut of the Quantifier by klidně mohly být označeny za hity. To ovšem spolehlivě vylučuje uštěpačně blazeovaný vokál Marka E. Smitha, který má k intonačním pravidlům podobně neortodoxní vztah jako třeba Lou Reed. "Hezké" tóny opravdu nejsou jeho cílem, na prvním místě je naléhavost, kterou ještě umocňuje repetitivní povaha skladeb. Střídmé užití kláves (nejmarkantnější asi ve skladbě L.A.) nebo akustických kytar sice trochu vyvažuje jedovatost Smithových znechucených výlevů, v žádném případě ale neotupuje jejich ostří. Hitparádové ambice tu skutečně nehledejme, na This Nation's Saving Grace máme co do činění s ryzí a nesmlouvavou konfrontací.
Úderné songy s punkrockovým odpichem střídají méně čitelné a vrstevnatější opusy a obě polohy se na desce výtečně doplňují. V písni Barmy rozpustilý riff pravidelně brzdí zlověstné mezihry a ještě bezohlednější jsou The Fall k volně plynoucí Paint Work, kterou jako by nějaký roztěkaný zvukař náhodně přerušoval útržky zcela nesouvisejících zvukových stop. Následující I Am Damo Suzuki, skládající, jak už název napovídá, hold zpěvákovi skupiny Can, zase pracuje s citacemi této krautrockové legendy, které se rytmicky míjejí se sebou navzájem i se Smithovým vokálem. Album jako celek tak drží posluchače v neustálém napětí a nemá šanci nudit.
Komplexní obrázek o tvorbě skupiny v jednom ze svých nejsilnějších a také personálně nejstabilnějších období podávají pozdější CD reedice, na nichž nechybějí písně ze soudobých singlů. Najdeme mezi nimi i cover Rollin' Dany z repertoáru rock'n'rollového klasika Genea Vincenta, který ukazuje, že s The Fall může být občas i legrace. Většinou ale Mark E. Smith posluchače v ničem nešetří, ať už jde o obtížné dešifrování jeho sarkastických textů plných různých narážek "pro zasvěcené" nebo o hudební složku, která rockovými klišé jedním dechem pohrdá i je bezostyšně využívá k vlastním cílům. S The Fall se necítíte pohodlně, ale na setkání s nimi hned tak nezapomenete.
08.08.2019 - 12:58 | Acid3P
Až tak nechápem prínos The Falls pre svetovú hudbu. Toto je už druhý album v rámci Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time, ktorý počúvam, ale opäť je to psychedelický špinavý humbug, so zvukom horším ako o 10 rokov staršie nahrávky. Treba však povedať, že na rozdiel od albumu Hex Enducation Hour z roku 1982 je tu oveľa viac zaujímavejších skladieb medzi ktoré patria Barmy, L.A., Gut Of The Quantifier a My New House. Inak je to príliš garážové a inštrumentálne taktiež nie príliš výnimočné.
#158 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time