Nad nedostatkem aktivně tvořících zpěvaček v české populární hudbě jsme se na musicserveru pozastavovali už před dvěma lety. Loňský rok byl v tomto směru lepší, ale letos jako by ženy za mikrofonem znovu došly - tedy vyjma několika zástupkyň nezávislé scény. O to víc děkujme za "Umami".
Ewa Farna přichází se svou pátou česky zpívanou řadovkou shodou okolností jen krátce poté, co byla v anketě popularity poprvé korunována zlatou slavicí. Lze to vnímat jako jistou symboliku, ještě horká novinka ji totiž skutečně zachycuje na dosavadním vrcholu jejího studiového snažení.
Vymanit se ze škatulky teen hvězdy se sice pokoušela už předešlým počinem "Leporelo", na něm však zůstala na půli cesty. Tentokrát zvládla to, co si vytyčila - natočila dospělé, řemeslně precizní popové album s obsahem.
Obklopila se na něm mnoha spolupracovníky z řad skladatelů i producentů, včetně těch mezinárodních. Dosáhla díky tomu aktuálního mainstreamového zvuku srovnatelného s tím, co se hraje v zahraničí. To samo o sobě však ještě nezaručuje výtečné písničky - ukázalo se to v případě singlů "Tělo" a "No Ne". První sice můžeme nazývat hitem, ale nejspíš hlavně díky jeho poselství, jež zarezonovalo českou společností. Ten druhý pak možná potopil zbytečně kýčovitý videoklip, protože v kontextu alba má nakonec song o umění říkat ne svoje smysluplné místo.
Právě volba osobních, někdy až intimních témat se na "Umami" stala klíčem k... číst dále
Nad nedostatkem aktivně tvořících zpěvaček v české populární hudbě jsme se na musicserveru pozastavovali už před dvěma lety. Loňský rok byl v tomto směru lepší, ale letos jako by ženy za mikrofonem znovu došly - tedy vyjma několika zástupkyň nezávislé scény. O to víc děkujme za "Umami".
Ewa Farna přichází se svou pátou česky zpívanou řadovkou shodou okolností jen krátce poté, co byla v anketě popularity poprvé korunována zlatou slavicí. Lze to vnímat jako jistou symboliku, ještě horká novinka ji totiž skutečně zachycuje na dosavadním vrcholu jejího studiového snažení.
Vymanit se ze škatulky teen hvězdy se sice pokoušela už předešlým počinem "Leporelo", na něm však zůstala na půli cesty. Tentokrát zvládla to, co si vytyčila - natočila dospělé, řemeslně precizní popové album s obsahem.
Obklopila se na něm mnoha spolupracovníky z řad skladatelů i producentů, včetně těch mezinárodních. Dosáhla díky tomu aktuálního mainstreamového zvuku srovnatelného s tím, co se hraje v zahraničí. To samo o sobě však ještě nezaručuje výtečné písničky - ukázalo se to v případě singlů "Tělo" a "No Ne". První sice můžeme nazývat hitem, ale nejspíš hlavně díky jeho poselství, jež zarezonovalo českou společností. Ten druhý pak možná potopil zbytečně kýčovitý videoklip, protože v kontextu alba má nakonec song o umění říkat ne svoje smysluplné místo.
Právě volba osobních, někdy až intimních témat se na "Umami" stala klíčem k úspěchu. Farna jimi dodává svým písním nadstavbu, vytrhuje je z kategorie běžné masové zábavy.
Přímočaře chytlavé skladby jako "Zkraceno v překladu" nebo "Reinkarnační" se z podstaty zase tolik neliší od zpěvaččina předešlého repertoáru. Podařilo se je však dotáhnout do atraktivnější podoby, a to z hlediska jak formy, tak obsahu. První zmíněná s patřičnou dynamikou, nadsázkou a hravostí glosuje heslovitost a uspěchanost doby. Rodačka z Třince si v ní úsměvně zjednává respekt, když připomíná, že "mý příjmení má na konci krátký a". Druhé přidává tah na branku spojení s mladším, naléhavě zpívajícím kolegou Sofianem Medjmedjem.
Ne každý písňový námět je ovšem až tak nosný. Ilustruje to kousek "Vařím z vody", v němž interpretka přiznává: "Občas se stává, že nevím kudy, nehroutím se a vařím z vody, dělat umím z minusů plusy, možná to nedám, aspoň to zkusím." Na mysl se vkrádá vzpomínka na song "I Have No Inspiration" Thoma Artwaye, který z podobné bezradnosti vykouzlil svůj největší hit. V následujícím, trochu ospalém kousku "Klid" ji zase vytáčejí malicherné problémy jako příliš pomalé připojení nebo čekání v kolonách. Je to asi nejslabší moment kolekce.
Celkově se albová novinka, pojmenovaná po páté chuti, která dává vyniknout všem ostatním chutím, jeví přesvědčivěji ve své druhé polovině. V ní ubývá odosobněných syntetických podkladů a více prostoru dostávají živé nástroje a také zpěvaččiny vokální kvality. Zatímco první část často klade důraz na hitovou údernost, v té druhé jsou patrné i určité umělecké ambice. Nechybějí zde ani různé žánrové vlivy, včetně doteků r’n’b, gospelu či soulu.
"Verze 02" přináší zřetelně vyčnívající melodický motiv, Ewa ve zdařilém textu konverzuje se svým třináctiletým já a k tomu zpívá božsky. V "Sama doma" nás vezme až do svého obýváku, kde se sklenkou prosecca v ruce a telefonicky nedostupná jen tak pro sebe tančí. Trefou do černého je skladba pro svou náladotvornost i nakažlivě rytmický refrén. "Smutná" zase osloví muzikantskou vrstevnatostí - a znovu i vyzrálým pěveckým výrazem interpretky.
Se závěrečným kouskem "Umamy (Kořeny a křídla)", který navazuje na úvodní intro, album působivě vrcholí za doprovodu sboru, především však se spoustou autentických emocí. Hudebnice zde totiž zpívá svému synovi a ujišťuje ho, že tu pro něj bude vždy, když ji bude potřebovat.
Za hlavní přednost alba "Umami" můžeme označit to, že nese jasnou vizi. Mezi dvanáctkou písniček sice najdeme i slabší položky, důležitější než sázet perlu za perlou však tentokrát pro zpěvačku bylo najít a definovat svoje nové místo ve světě popu. A to se jí povedlo - snad i díky tomu, že se autorsky podílela na všech písních a otiskla do nich témata, kterými se skutečně zabývá, ať už jsou pro život naprosto zásadní, nebo třeba úplně banální.
Ewa Farna už se skutečně nemusí ptát: "Měl mě vůbec rád?" jak si prozpěvuje ve třetím singlu "Verze 02", zřejmě vlajkové lodi celé desky. Stejně jako kdysi coby dětská hvězda vyplnila pomyslnou díru na trhu, také nyní přichází s něčím, čeho je u nás momentálně nedostatek - s ambiciózním, současně znějícím a na obsah nerezignujícím popem zpívaným výraznou ženskou osobností. A dokonce v češtině.
16.12.2021 - 9:34 | Meca76
Pre mňa je to do určitej miery sklamanie. Ewa Farna už na albume Leporelo sa dosť odklonila od svojho štýlu a na tomto albume je to ešte výraznejšie.
Za najlepšiu skladbu z môjho pohľadu považujem pieseň Ross & Rachel, a naopak za najslabšiu No ne.