Enya - Dark Sky Island

V minulé dekádě stihla Enya vydat hned dvě alba ("Amarantine", "And Winter Came..."), k tomu přidala i singlovou rekapitulaci "The Very Best Of Enya" a svým způsobem ji bylo neobvykle všude moc. Následně se však stáhla do ústraní a na "Dark Sky Island" se čekalo dlouhých sedm let, zatím nejdéle za celou její kariéru. Tuto pauzu využila k cestování (to se stalo i hlavním tématem, i když prý osmou řadovku nemáme v tomto duchu brát jako koncepční) a přestavbě svého soukromého studia. Práce na natáčení tak vlastně byly zahájeny až v roce 2012, kdy se i začalo pravidelně stýkat ustálené tvůrčí trio - ona, textařka Roma Ryan a zvukový inženýr Nicky Ryan. Jak již bylo zmíněno, téma dlouhých cest, poznávání sebe samotné a nových životních poznatků se prolíná celou nahrávkou. Singlová "Echoes In Rain" pak naznačila, že vše je přesně na svém místě, jak má být.

Očekávat, že by mistryně v tvoření magických kompozic na pomezí new age náhle uhnula do jiných hudebních sfér, by byla velmi bláhová představa. Právě "Echoes In Rain" je asi nejvíc typickou pro její poznávací rysy a tvorbu skladby - avšak překvapivě je z tohoto ranku přeci jen v menšině, vedle ní do této kategorie zapadá i zaměnitelná "Even In The Shadows". Většina písní (není zde žádný čistě instrumentální track) v základu stojí na klavírních liniích a byla jaksi zkrocena, zminimalizována ona sféričnost, majestátnost a do popředí se sunou převážně baladické prvky. I nálady jsou více zahaleny melancholií a potemnělými odlesky pocitů.

Doby, kdy Enya budovala svou tvář a vznikaly pilíře, na kterých staví dodnes, jsou již dávno pryč. Alba "Enya" (později znovu vydané jako "The Celts"), "Watermark" a "Shepherd Moons" tak zůstanou navždy nepřekonána, v těchto etapách dokázala důmyslně stavět na dynamice a rozvíjet melodické sekvence, které modulovala pečlivě nahrávanými vícehlasy. Následně tak třeba nepřeslechnete, že úvod v podobě "The Humming..." je jakousi temnější odezvou na letitou "Caribbean Blue", i přesto se jedná po těch mnoha letech o excelentní začátek, jež vás pevně vtáhne do celého dějství "Dark Sky Island". Kontrastem je pak velmi tuctová, až skoro eskalátorová hudba pro nákupní centra, "Sancta Maria" - ta vesměs bortí vystavěné podhoubí desky a zbytečně ji shazuje pro snadné napodobení kýmkoliv.

Pevným obrazem "Dark Sky Island" jsou tentokráte civilní balady "So I Could Find My Way" a "I Could Never Say Goodbye", k nimž náleží i emotivně vygradovaná "The Forge Of The Angels". Tím, že Enya v některých aspektech ubrala na svém výrazivu a spíše se vydala směrem k minimalistickým postupům, snadno dojdete k rozuzlení, že ačkoliv se jedná o ucelenou a vyváženou sešlost pečlivě sestavených písní, snadno sklouzává k monotónnosti a splynutí v jednolitý tvar. Kdy ona sama podniká putovaní směrem vpřed (hledání nových obzorů) a zpět v již objevených, vlastních skladatelských manévrech. V době deluxe verzí, obohacených o nějaké skladby navíc, se nakonec "Dark Sky Island" stává jevem neuchopitelným na jeden poslech - a tedy kontraproduktivním. Takto doplněná trojice "Solace", "Pale Grass Blue" (ta jediná nějakým způsobem vyčnívá) a "Remember Your Smile" je tak nějak zbytečně navíc a měla se spíše stát bonusem nějakého épéčka vydaného bokem.

"Dark Sky Island" nikterak nebortí zaběhlé rituály v tvorbě Enyi. Jedná se o konzistentní pokračování její hudební cesty, kdy se často ohlíží zpátky a s rozvahou podsouvá nové postřehy. Jen pro tentokráte ubrala na rozmanitosti a více se vnořuje do jednolité atmosféry nálad, což lehce kazí dojem z celého výsledku. Nikterak však nesnížila svou nastolenou kvalitativní rovinu a po delší prodlevě mezi alby ji budete přehrávat ve větší míře.