Jestli existuje v hudebním byznysu jméno, které evokuje termín „workoholismus“, je jím Damon Albarn. Netřeba zmiňovat, že byl frontmanem Blur, jedné z nejlepších britských kapel posledních dvou dekád, ani to, že vytvořil kreslenou popovou senzaci Gorillaz. Přičtěte opery, vedlejší projekty, produkční práce, hostovačky, soundtracky.
Zajímavé je Albarnovo období na začátku nového tisíciletí. V roce 2002 vydává desku s názvem Mali Music, na které dává průchod svému okouzlení Mali a Afrikou; ostatně tímto nadšením protknul i poslední desku Blur Think Tank, která vyšla v roce 2003. O pět let později se do Mali vrací, tentokrát za produkcí dvou nevidomých hudebníků Amadou & Mariam, kterým pomáhá s výbornou deskou Welcome to Mali. Není to jen Albarn, komu africký kontinent učaroval: historie podotýká, že když inspirace neví, kam by sedla, zajede na starý kontinent. V roce 2008 se američtí indie popaři Vampire Weekend snažili africkými rytmy oživit skomírající grimasy nezávislé kytarovky a povedlo se jim to na jedničku.
O rok později se opačnou cestou vydali hudebníci z Jihoafrické republiky, BLK JKS. Parta s černou krví v těle, která si zamilovala bělošský odkaz na černou kytaru, vydala skvělou desku After Robots, na níž oba světy elegantně protnula. V elektronické hudbě se v poslední době k africkým kořenům velmi explicitně hlásí projekt vesmírných šamanů Stevea Spaceka a Marka Pritcharda Africa Hitech. Název můžeme považovat za oxymóron nebo za sen,... číst dále
Jestli existuje v hudebním byznysu jméno, které evokuje termín „workoholismus“, je jím Damon Albarn. Netřeba zmiňovat, že byl frontmanem Blur, jedné z nejlepších britských kapel posledních dvou dekád, ani to, že vytvořil kreslenou popovou senzaci Gorillaz. Přičtěte opery, vedlejší projekty, produkční práce, hostovačky, soundtracky.
Zajímavé je Albarnovo období na začátku nového tisíciletí. V roce 2002 vydává desku s názvem Mali Music, na které dává průchod svému okouzlení Mali a Afrikou; ostatně tímto nadšením protknul i poslední desku Blur Think Tank, která vyšla v roce 2003. O pět let později se do Mali vrací, tentokrát za produkcí dvou nevidomých hudebníků Amadou & Mariam, kterým pomáhá s výbornou deskou Welcome to Mali. Není to jen Albarn, komu africký kontinent učaroval: historie podotýká, že když inspirace neví, kam by sedla, zajede na starý kontinent. V roce 2008 se američtí indie popaři Vampire Weekend snažili africkými rytmy oživit skomírající grimasy nezávislé kytarovky a povedlo se jim to na jedničku.
O rok později se opačnou cestou vydali hudebníci z Jihoafrické republiky, BLK JKS. Parta s černou krví v těle, která si zamilovala bělošský odkaz na černou kytaru, vydala skvělou desku After Robots, na níž oba světy elegantně protnula. V elektronické hudbě se v poslední době k africkým kořenům velmi explicitně hlásí projekt vesmírných šamanů Stevea Spaceka a Marka Pritcharda Africa Hitech. Název můžeme považovat za oxymóron nebo za sen, který snil Herman Poole Blount aka Sun Ra. A jak dokazují, africká tradice a současná elektronika je velmi funkční syntéza. O tom ví své i Damon Albarn, ačkoliv ten nevkládal Afriku do futuristických konotací. Elektroniku dovezl rovnou tam.
Našel jedenáct producentů, pustil je mezi tamní hudebníky a řekl jim, že za pět dní musí nahrát album. Mezi pasažéry, kteří se s Albarnem vezli, nechyběla vysokokalorická jména jako Darren Cunningham aka Actress, majitel labelu XL Recordings Richard Russell, Dan The Automator nebo Kwes. Ještě by se slušelo dodat, že nejde o další z Albarnových workoholicko-egoistických excesů a že veškerý výdělek z desky zamíří zpátky do Konga, které, zdá se, bez humanitární pomoci za chvíli jednoduše nebude. A to je hezké gesto, protože tohle není tak docela „charitativní deska“. Nemá hvězdné PR s ještě hvězdnějšími ksichty na přebalu a nikdo tady nebrečí nad peklem Konga. Jediná skutečně globální hvězda je Damon Albarn, který plní roli koordinátora a nikam se necpe. S výjimkou úvodní skladby Hallo, což berme jako plus. Protože více jeho vokálu by z desky dělalo zbytečného pobočníka Gorillaz.
Jedenáct producentů, pět dní a jedno album: Kinshasa One Two. Zní to jako šílené podmínky nové televizní reality show a hektičnost je bohužel na výsledku znát. Výborné nápady střídají ty horší, nezáživné jamování zase strhující chaotická rešerše. Někdy se zdá, že jde pouze o zachycení jakéhosi fragmentárního rozehřívání nebo navození kmenové atmosféry, ale například rituální Ah Congo by se mohla zjevit i v akademických žebříčcích. Po skladbách s přívlastkem „optimistické“ následují ty, které by dobře zněly u vykrádání pouštních hrobů. Různorodost je kladná vlastnost, ale musí být celistvá, což se projektu DRC Music ne vždy daří.
Přes všechna pochybná „ale“ se jedná o unikátní projekt, který formu „humanitárního alba“ přesahuje právě svým provedením. Proto je škoda, že nahrávání v Kongu bylo tak paušálně omezeno. Ambice z desky jen tečou, ale některé nápady jsou pouze načrtnuté. Na Kinshasa One Two vynikají především konžští hudebníci, kteří mnohdy hrají na podomácku upravené nástroje a jejich zvuk v profesionální produkci tak nabírá na eklektismu. Urbanizace domorodého. Není to exhibice západního světa, ten jen téma „Kongo a jeho hudba“ přibližuje optikou britské nezávislé scény. A proto je přes své nedostatky tak kouzelné. Není to ten typ world music, který byste čekali. Předsudky vůči kmenovosti a zaostalosti mizí ve zvucích budoucnosti. DRC Music přepisuje a revitalizuje tradici konžské hudby. A Damon Albarn je frajer.
vyšlo ve Full Moonu #19
Komentáře