Olomoučtí Dirty Old Dogs se na svých předcházejících nahrávkách místy docela hledali. Říci ovšem o EP "These Odd Records" nebo o oceňovaném debutu "Morning Wave", že by snad byly špatné či nezajímavé, by byla veliká chyba. Jen jim jaksi chyběla celistvá tvář. Stabilně silná koncertní forma ale napovídala, že v kapele kolem Tomáše Procházky (ex-Nylon Jail) dřímá talent, který teprve čeká na to, až bude moct prorazit.
Na novou desku lákala skladbou "Sleeping Town" už předloni v září, hotovo je ale až nyní. Album "Let's Burn Heaven Again" vznikalo dlouho, s precizností a nakonec je před námi vlastně nová tvář Dirty Old Dogs. Od psychedelií říznutého grunge, ještě navíc postaveného na akustických kytarách, se skupina přirozeně posunula k dosud spíše náznakovému černočernému blues, které má místy až filmovou atmosféru. Akustické kytary nahradily kytarové plochy, charakteristická temnota přesto zůstala. A zpovzdálí mohou spokojeně pokyvovat hlavou pánové Lanegan, Cave nebo Adam Darski.
Aktuální počin má přesně to, co těm předchozím scházelo. Oním pomyslným posledním kamínkem do mozaiky je maximální sevřenost a soustředěnost. Kolekce chce fungovat jako celek složený ze sobě rovných částí. Nezbývá prostor pro vatu, je znát pečlivé odvažování všech ingrediencí i skládání jednotlivých položek playlistu tak, aby dobře zapadly jedna do druhé.
Hudba Dirty Old Dogs dostává na novince až hypnotický charakter. A stačí jim k tomu až... číst dále
Olomoučtí Dirty Old Dogs se na svých předcházejících nahrávkách místy docela hledali. Říci ovšem o EP "These Odd Records" nebo o oceňovaném debutu "Morning Wave", že by snad byly špatné či nezajímavé, by byla veliká chyba. Jen jim jaksi chyběla celistvá tvář. Stabilně silná koncertní forma ale napovídala, že v kapele kolem Tomáše Procházky (ex-Nylon Jail) dřímá talent, který teprve čeká na to, až bude moct prorazit.
Na novou desku lákala skladbou "Sleeping Town" už předloni v září, hotovo je ale až nyní. Album "Let's Burn Heaven Again" vznikalo dlouho, s precizností a nakonec je před námi vlastně nová tvář Dirty Old Dogs. Od psychedelií říznutého grunge, ještě navíc postaveného na akustických kytarách, se skupina přirozeně posunula k dosud spíše náznakovému černočernému blues, které má místy až filmovou atmosféru. Akustické kytary nahradily kytarové plochy, charakteristická temnota přesto zůstala. A zpovzdálí mohou spokojeně pokyvovat hlavou pánové Lanegan, Cave nebo Adam Darski.
Aktuální počin má přesně to, co těm předchozím scházelo. Oním pomyslným posledním kamínkem do mozaiky je maximální sevřenost a soustředěnost. Kolekce chce fungovat jako celek složený ze sobě rovných částí. Nezbývá prostor pro vatu, je znát pečlivé odvažování všech ingrediencí i skládání jednotlivých položek playlistu tak, aby dobře zapadly jedna do druhé.
Hudba Dirty Old Dogs dostává na novince až hypnotický charakter. A stačí jim k tomu až mantrické plochy, nad kterými se vznáší hlas Tomáše Procházky, který chvályhodně obrousil svou vedderovskou či stanleyovskou pěveckou manýru, a občasná pískem pouště zaprášená kytara. K tomu všemu muzikanti jasně směřovali, některá čísla prvotiny jsou toho jasným důkazem, jen se jim dosud nepodařilo všechny nápady a postupy sevřít do monolitického celku. Až tady.
"Let's Burn Heaven Again" ale rozhodně není nějaké post-rockové či snad ambientní album. Více připomene zamyšlené rockové písničkářství à la již zmíněný Mark Lanegan nebo norská Madrugada. Melancholie opřená o zkreslené kytary a basu, smutek nesený tlakem rockové kapely. Stačí si jen poslechnout úvodní "Sleeping Town", která hitově šlape, nebo téměř tanečním beatem nesenou "Upside Down (Vertigo Song)". Nejsilnější však Dirty Old Dogs zůstávají ve své zasněnější, pomalejší poloze, ve skladbách, v nichž je rytmus spíše tušený a pánové čarují jen s vrstvením kytarových a syntezátorových ploch, s dynamikou, tichem.
A samozřejmě s hlasem: Procházka je tady naprosto svůj, uvěřitelný v emocích, bez manýr, s nezvyklou barvou hlasu. Dokázal se odstřihnout od svých vzorů a vyrostl v jednoho z nejsvébytnějších rockových zpěváků u nás. Stačí si poslechnout silný tandem "One Day" a "Let's Burn Heaven Again", nebo naopak ve srovnání s nimi kontrastní "Like A Dog". Olomoucká formace ovšem umí vyprávět i beze slov. Desku končí instrumentálkou "Deaf Mantra", která působí jako doprovod k vyvrcholení celého příběhu a zároveň příslib do budoucna - dvířka zůstávají pootevřena.
Při poslechu "Let's Burn Heaven Again" by se dala jmenovat celá řada ohlasů, ozvěn a vzdálených připomínek, však jich i pár zaznělo v tomto textu. Album ale zároveň nepůsobí jako odvar. Dirty Old Dogs vyrostli v kapelu, která v Česku a blízkém okolí aktuálně jen těžko nachází konkurenci. Až se zase na konci roku budou sestavovat žebříčky nejlepších desek, bude tahle parta, doufám, pořádně vysoko.
03.07.2021 - 14:56 | Meca76
Je to veľmi dobrá nahrávka, ale stačí to tak na 80%, viac určite nie.