Čtyři a čtyři je pochopitelně osm. Osm strun, plus nějaké ty bubny. Připadá to málo? Chyba! Ve skutečnosti je to pěkně vydatná krmě. A s druhým zářezem do vařečky navíc tahle zdravá strava ještě trochu zhoustla. Pokud držíte ušní dietu, moc si nepochutnáte.
Cesta na Miláno vede zkratkou přes Tábor. A tam se s tím nemazlí – co byste taky čekali od potomků husitů. Jenom přidají plyn a osmiválec zaburácí na jih. Letošní cesta za hranice všedních dnů je ještě mnohem zábavnější, než ta předloňská. Pestřejší, nápaditější a přesvědčivější. Pádná odpověď na dva roky otevřenou otázku kudy dál. Tady se totiž nebloudí, tady se jede podle mapy. A má to spád a hlavně rytmus.
A rytmus je samozřejmě důležitý. Tepe, tiká, klepe, proplétá se, odsýpá a neustává. Propracovaný, že by si z toho člověk prsty zlámal. (metafora, chápejte, basáci si spíš kosti lámou při fotbale...). Přede to, brumlá to, duní to, vrčí to a řítí se to vpřed – občas až nekontrolovanou rychlostí. A trocha kytary je už jen kořením.
Zatímco z repráků autorádia znějí Sabot, Dunaj a další, jede se dál. Tu a tam je třeba zpomalit do zatáčky, ale většinou je pedál na podlaze. Ne že by se na cestě neužilo něco libých melodií, ale pokud už se nějaké vynoří, je to vždy jen těm, kteří se dají práci s koncentrací. Odměnou jim budiž instantní energie v prášku. Vládne tu basové erotické dusno. Obě zúčastněné debatí svůj dialog o sto osm, jsou už... číst dále
Čtyři a čtyři je pochopitelně osm. Osm strun, plus nějaké ty bubny. Připadá to málo? Chyba! Ve skutečnosti je to pěkně vydatná krmě. A s druhým zářezem do vařečky navíc tahle zdravá strava ještě trochu zhoustla. Pokud držíte ušní dietu, moc si nepochutnáte.
Cesta na Miláno vede zkratkou přes Tábor. A tam se s tím nemazlí – co byste taky čekali od potomků husitů. Jenom přidají plyn a osmiválec zaburácí na jih. Letošní cesta za hranice všedních dnů je ještě mnohem zábavnější, než ta předloňská. Pestřejší, nápaditější a přesvědčivější. Pádná odpověď na dva roky otevřenou otázku kudy dál. Tady se totiž nebloudí, tady se jede podle mapy. A má to spád a hlavně rytmus.
A rytmus je samozřejmě důležitý. Tepe, tiká, klepe, proplétá se, odsýpá a neustává. Propracovaný, že by si z toho člověk prsty zlámal. (metafora, chápejte, basáci si spíš kosti lámou při fotbale...). Přede to, brumlá to, duní to, vrčí to a řítí se to vpřed – občas až nekontrolovanou rychlostí. A trocha kytary je už jen kořením.
Zatímco z repráků autorádia znějí Sabot, Dunaj a další, jede se dál. Tu a tam je třeba zpomalit do zatáčky, ale většinou je pedál na podlaze. Ne že by se na cestě neužilo něco libých melodií, ale pokud už se nějaké vynoří, je to vždy jen těm, kteří se dají práci s koncentrací. Odměnou jim budiž instantní energie v prášku. Vládne tu basové erotické dusno. Obě zúčastněné debatí svůj dialog o sto osm, jsou už láskou celé propletené navzájem. Zezadu se ozývají salvy jak od hejtmana z Milhausů, které jen potvrzují tušenou jistotu. Kdo hledá životní moudra, tady je neuslyší, podplukovník Fridge nemá chytrolíny rád. A není kdy, na Miláno je to pěkná štreka a času zbývá slabá půlhodina, sotva na pár zkratek, myslete si co chcete. Ale vstup do tohohle auta, které Vás zaveze do krajiny s ledničkou, je na vlastní nebezpečí a jen pro obzvlášť odolné – co taky se skleníkovýma kytkama přejetýma širokou pneumatikou?
I doba je tvrdá jako tahle parta, která se kamarádí s topasem, korundem a diamantem. Realita je krutá, můžete se s ní smířit nebo ji prostě akceptovat. Někomu šplouchá na maják, jinému hrabe, a mně duní. Takže repeat. Dopředu! A do stran!
psáno v roce 2003
16.02.2012 - 14:59 | Akana
Táborská Deverova chyba upoutává už jen nástrojovým obsazením: bicí, dvě basy a pak už jen proudy energie. Někdy soustředěné (Schovat se, Jako ty), jindy vyloženě nářezové (S kůží, Spěje s nevelkým ale velmi efektním příspěvkem hostující kytary, nebo vrcholná Jeď na Miláno!, kde zase Amák ze spřízněných Sunshine obohacuje trochu jednotvárnou deklamaci vokalisty Tomskeho), pokaždé ale stojící na důmyslném prolínání, soubojích a dialozích rytmického trojspřeží. I když zpěv není tím nejsilnějším, co kapela nabízí, do drsného pletiva dunících baskytarových figur docela sedí a u zkratkovitých, často dost abstraktních textů potěší užití češtiny. Prostředky, které Deverova chyba volí, jsou záměrně omezené, přesto se jí daří vyhýbat se monotónnosti a skloubit technickou promyšlenost se syrovým odkazem hardcoreových běsů a to přesvědčivě, bez provinčních mindráků. Kdo má v oblibě třeba Sabot, Gnu nebo No Means No a o téhle kapele ještě neví (což je nepravděpodobné), neměl by jí minout.