Když v Česku koncertuje zahraniční kapela z oblasti Electronic Body Music, je velká šance, že coby support vystoupí Depressive Disorder. Parta z Brna patří k tomu lepšímu, co naše temná elektronická scéna nabízí. Vzhledem k situaci by se na první pohled mohlo zdát, že v domácích podmínkách není zase tak těžké vyniknout. EBM u nás vždy platilo za okrajovku balancující spíše mimo zájem hlavního proudu. Z toho logicky plyne, že na spočítání zajímavých formací postačí prsty jedné ruky. A právě za jeden z těchto pomyslných prstů můžeme Depressive Disorder považovat.
Z jejich tvorby bylo vždycky patrné, ke kterým velkým kapelám si chodili pro inspiraci. Někdy možná až příliš. Postupem času se jim aspoň částečně podařilo vykročit ze stínu Skinny Puppy, Frontline Assembly a dalších a vydat se vlastní cestou. To ovšem neznamená, že hledali dosud nepoznané. V souvislosti s EBM se asi nikdy nebude mluvit o kdovíjaké progresi. Stejně o ni, mezi námi, (skoro) nikdo nestojí.
Na koncepčním sedmitrackovém "Sep7em" se hudebníci nechali inspirovat motivem sedmi smrtelných hříchů. Stejně jako na starších nahrávkách, i tentokrát vsadili převážně na rozdrobenou rytmiku, vokodérem prohnaný zpěv a sem tam hlukovou plochu. Jedince, které hudební syrovosti zrovna neberou, potěší zpráva, že ze změti cvrlikání a strojové rytmiky se občas vyloupne melodický motiv. Netrvá to však dlouho a znovu zmizí pod nánosem elektronické změti.
Kromě songů říkajících... číst dále
Když v Česku koncertuje zahraniční kapela z oblasti Electronic Body Music, je velká šance, že coby support vystoupí Depressive Disorder. Parta z Brna patří k tomu lepšímu, co naše temná elektronická scéna nabízí. Vzhledem k situaci by se na první pohled mohlo zdát, že v domácích podmínkách není zase tak těžké vyniknout. EBM u nás vždy platilo za okrajovku balancující spíše mimo zájem hlavního proudu. Z toho logicky plyne, že na spočítání zajímavých formací postačí prsty jedné ruky. A právě za jeden z těchto pomyslných prstů můžeme Depressive Disorder považovat.
Z jejich tvorby bylo vždycky patrné, ke kterým velkým kapelám si chodili pro inspiraci. Někdy možná až příliš. Postupem času se jim aspoň částečně podařilo vykročit ze stínu Skinny Puppy, Frontline Assembly a dalších a vydat se vlastní cestou. To ovšem neznamená, že hledali dosud nepoznané. V souvislosti s EBM se asi nikdy nebude mluvit o kdovíjaké progresi. Stejně o ni, mezi námi, (skoro) nikdo nestojí.
Na koncepčním sedmitrackovém "Sep7em" se hudebníci nechali inspirovat motivem sedmi smrtelných hříchů. Stejně jako na starších nahrávkách, i tentokrát vsadili převážně na rozdrobenou rytmiku, vokodérem prohnaný zpěv a sem tam hlukovou plochu. Jedince, které hudební syrovosti zrovna neberou, potěší zpráva, že ze změti cvrlikání a strojové rytmiky se občas vyloupne melodický motiv. Netrvá to však dlouho a znovu zmizí pod nánosem elektronické změti.
Kromě songů říkajících si o opakovaný poslech se v tracklistu najdou i vcelku přímočaré taneční skladby. Řeč je například o v pořadí druhé "Avarita". Kromě nadupaného tanečního beatu se dočkáme skoro až hymnického melodického motivu. Za ní v rychlém sledu následuje pomalu se valící "Luxuria".
Druhý pohled - Dan Hájek
"Sep7em" je pro Depressive Disorder svým způsobem uzavřením jednoho velkého cyklu, který započal již na demáčích "Near To Death" a "Another Step Death", na nichž formovali svůj zvuk a směřování. Tento základ však přetavili do dynamičtější a mnohem ruchově špinavější formy současnosti. Náznak infiltrace kytarových rovin (znatelných na posledních koncertech) nebyl naplno rozvinut, jak by možná někteří ve větším očekávali, tento úkrok může se vztyčenou hlavou prezentovat snad jen "Gula". Novinka tepe zejména v elektronickém laborování, rovných beatech a samplingu zvuků - patrná to paralela k jednotlivým stádiím jejich fungování. Rukopis a přiznaná/nepřiznaná ovlivnění odhalíte od prvotních taktů našlápnuté kompozice "Invidia".
Je otázkou, jak moc textové směřování sevřelo ruce v samotném tvůrčím procesu. "Sep7em" vznikalo v delším časovém horizontu a myšlenkový koncept byl ohlídán v patrných mantinelech. To zásadní se pak děje v první polovině, kdy přicházejí silné "Avaritia" (s až kraftwerkovsky vypiplaným industriálně znějícím electropopem) a sféricky se nesoucí "Luxuria". Ke konci však deska začne lehce drhnout a lapat po dechu, drží si však svou ucelenou tvář. Ve finálním součtu pak panuje shoda na bodovém hodnocení sedm z deseti.
Depressive Disorder nejspíš nikdy nezasáhnou do dění na evropské tvrdé elektronické scéně. Jak ale zaznělo v úvodu, ke špičce domácího EBM jednoznačně patří. A to není málo. Ostatně na novém albu tuto pozici s přehledem obhájili. Je otázkou, co bude dál, vzhledem k ohlášenému konci živého hraní. Nechme se tedy překvapit kdo, a zdali vůbec, je na postu předkapely velkých hudebních jmen zastoupí. Každopádně můžeme jen doufat, že absence koncertování nebude znamenat také konec studiové práce.
Komentáře