Hvězda z Basildonu stoupá a její kult nabývá na síle. Všechno, co Depeche Mode v potu tváře promýšleli, zkoušeli a budovali při nahrávání předchozích dvou desek, na Some Great Reward konečně zúročili. Metamorfóza ještě není stoprocentně završená, ale tvůrčí sebedůvěra čtveřice dramaticky stoupla a nahrávku charakterizuje rychlé vyzrávání na všech frontách. Zejména inspirace industriálem berlínských Einstürzende Neubauten, kterou o rok dříve nakouslo album Construction Time Again, tu postoupila do další, komplexnější fáze. Urputně dunící beaty, kovové údery a třesky, zlověstné šramocení, to všechno se mísí s melodickými linkami syntezátorů a v těch nejsilnějších momentech generuje jednoznačné a přece na svou dobu zvukově neobvyklé žebříčkové komety.
Právě v singlových číslech jako jsou People Are People, Master and Servant nebo Blasphemous Rumours, ale i v úvodní dusavé Something to Do vystavuje kapela tento efektní zvukový model hrdě na odiv, dokáže ale přitažlivě modelovat i jemnější zvukové textury (Lie to Me, It Doesn't Matter). Dochází tu k plodnému protnutí tří talentů (Andy Fletcher promine): Martin Gore jako skladatel a Alan Wilder coby aranžér (navíc i s jedním výrazným autorským zářezem v podobě znepokojivé písně If You Want) nacházejí čím dál účinnější kombinace a postupy, zatímco David Gahan jejich práci korunuje zpěvem, jehož technické limity se zejména v hlubších rejstřících naučil vyvážit charismatickým... číst dále
Hvězda z Basildonu stoupá a její kult nabývá na síle. Všechno, co Depeche Mode v potu tváře promýšleli, zkoušeli a budovali při nahrávání předchozích dvou desek, na Some Great Reward konečně zúročili. Metamorfóza ještě není stoprocentně završená, ale tvůrčí sebedůvěra čtveřice dramaticky stoupla a nahrávku charakterizuje rychlé vyzrávání na všech frontách. Zejména inspirace industriálem berlínských Einstürzende Neubauten, kterou o rok dříve nakouslo album Construction Time Again, tu postoupila do další, komplexnější fáze. Urputně dunící beaty, kovové údery a třesky, zlověstné šramocení, to všechno se mísí s melodickými linkami syntezátorů a v těch nejsilnějších momentech generuje jednoznačné a přece na svou dobu zvukově neobvyklé žebříčkové komety.
Právě v singlových číslech jako jsou People Are People, Master and Servant nebo Blasphemous Rumours, ale i v úvodní dusavé Something to Do vystavuje kapela tento efektní zvukový model hrdě na odiv, dokáže ale přitažlivě modelovat i jemnější zvukové textury (Lie to Me, It Doesn't Matter). Dochází tu k plodnému protnutí tří talentů (Andy Fletcher promine): Martin Gore jako skladatel a Alan Wilder coby aranžér (navíc i s jedním výrazným autorským zářezem v podobě znepokojivé písně If You Want) nacházejí čím dál účinnější kombinace a postupy, zatímco David Gahan jejich práci korunuje zpěvem, jehož technické limity se zejména v hlubších rejstřících naučil vyvážit charismatickým výrazem.
Protiváhu k jeho podmračenému a někdy až cynickému chladu tvoří ve dvou případech Goreův sólový vokál, který přináší do hry vítané křehčí emoce, ale zároveň i nebezpečí přehnaného sentimentu. To je obzvlášť záludné v souvislosti s emocionálně věrohodnými ale přeci jen myšlenkově ne právě hubokými texty, což je u Depeche Mode standardně citlivé místo. I proto lze jen přivítat odklon od společensky angažovaných veršíků dominujících předchozímu albu a zaostření na partnerské a obecně mezilidské vztahy. V tomto tématickém prostoru vadí určitá prvoplánovost podstatně méně a Goreovi se nejednou zadaří i jednoduchými prostředky nacházet přiléhavá a v kategorii lovesongu netuctová vyjádření. Takovým je třeba paralela vedená mezi slepě oddaným vztahem k partnerovi a společenskou hierarchií, naťuknutá v Lie to Me a obsáhleji zpracovaná v Master and Servant. Na druhou stranu v klavírní baladě Somebody přeslazený sentiment vítězí a to nejen díky kýčovitému tlukotu srdce v závěru.
S náboženskou tématikou, v pozdějších letech u Depeche Mode poměrně frekventovanou, si kapela pohrává v závěrečné Blasphemous Rumours, v níž se vyrovnává s prostým faktem, že život zkrátka není spravedlivý, na nadčasový problém mezilidské tolerance zase upozorňuje největší hit alba People Are People. Celkově se dá říct, že i přes občasnou neobratnost a klišovitost má kvalita textů vzestupnou tendenci a drží tak krok s výrazným hudebním posunem. V pátém roce své existence je tak z Depeche Mode konečně hotová kapela, která šikovným překládáním avantgardních výbojů do popové řeči začíná spoluutvářet podobu mainstreamové produkce následujících let. A u jejich nohou se začínají houfovat stále početnější a stále oddanější fanoušci, stejně jako nemálo kolegů hudebníků, kterým se stali vzorem.
27.10.2022 - 13:42 | Acid3P
Milé deti, a takto vznikol industriálny elektro pop. Zhudobnenie priemyselnej revolúcie prostredníctvom evolučného vývinu zvuku Depeche Mode. Škoda nudnejšieho stredu albumu, inak by to bola absolútna extratrieda albumov v rámci 80´s.
20.10.2017 - 16:27 | poutnik
Lidé, kterým se toto líbí
Kladiva a vlnité plechy ještě nikdy nezněly tak dobře. Právě tohle je mé iniciační album Depeche Mode a už z této pozice prostě nemůže být špatné. Ono naštěstí není ani z těch dalších. Something to Do, People Are People, Master and Servant, Blasphemous Rumours, to všechno jsou nezapomenutelné pecky, které dodnes neztratily na síle a lze je dokonce označit za klasiku. Z celého alba je navíc jasné, že už je to ve vzduchu, DM jsou před branami dokonalosti a z posledního výškového tábora se chystají dosáhnout hudebního Olympu.