Nebýt jedné automobilové nehody z konce předloňského roku diamantové oči by se nikdy nerozsvítily. Chi Cheng, baskytarista sacramentské bandy, při ní utrpěl vážná zranění a upadl do kómatu. Vzhledem k těmto okolnostem se vydání hotové nahrávky "Eros" posunulo o půl roku a nakonec byl (prý velmi agresivně znějící) následník předchozí "Saturday Night Wrist" uložen zcela k ledu. Umělecký krok, tvrdili Deftones. S náhradním basákem Sergiem Vegou se pak znovu zavřeli do studia a vzlétnutí Bubo scandiacus už nic nezabránilo.
Deftones nikdy neměli potřebu někomu se podobat a někoho následovat, a pokud se kdy vezli na nějaké vlně, byla to pouze jejich vlastní. Právě díky své jedinečnosti platí už od konce devadesátek za respektovaný symbol srovnatelný i třeba s Korn. Oproti bandě kolem Jonathana Davise však byli po celou svoji existenci méně přístupní a svého know-how se přesvědčivě drží i na šesté řadovce. Tento fakt je už sám o sobě výhrou, vždyť díky jejich zcela zřejmému rukopisu je bezpečně poznáte během několika vteřin. O kolika kapelách tohoto žánru lze v dnešní uniformní době říct totéž?
Zatímco každá nová deska Deftones znamenala alepoň malý krok vpřed, "Diamond Eyes" je uvařeno ze stejné vody jako poslední, výše zmíněná, řadovka. Jenže dostatek progrese už tahle partička předvedla v minulosti (věděli jste, že právě oni jako jedni z prvních začali míchat metal a elektroniku?) a teď už s přehledem mohou čerpat ze svých... číst dále
Nebýt jedné automobilové nehody z konce předloňského roku diamantové oči by se nikdy nerozsvítily. Chi Cheng, baskytarista sacramentské bandy, při ní utrpěl vážná zranění a upadl do kómatu. Vzhledem k těmto okolnostem se vydání hotové nahrávky "Eros" posunulo o půl roku a nakonec byl (prý velmi agresivně znějící) následník předchozí "Saturday Night Wrist" uložen zcela k ledu. Umělecký krok, tvrdili Deftones. S náhradním basákem Sergiem Vegou se pak znovu zavřeli do studia a vzlétnutí Bubo scandiacus už nic nezabránilo.
Deftones nikdy neměli potřebu někomu se podobat a někoho následovat, a pokud se kdy vezli na nějaké vlně, byla to pouze jejich vlastní. Právě díky své jedinečnosti platí už od konce devadesátek za respektovaný symbol srovnatelný i třeba s Korn. Oproti bandě kolem Jonathana Davise však byli po celou svoji existenci méně přístupní a svého know-how se přesvědčivě drží i na šesté řadovce. Tento fakt je už sám o sobě výhrou, vždyť díky jejich zcela zřejmému rukopisu je bezpečně poznáte během několika vteřin. O kolika kapelách tohoto žánru lze v dnešní uniformní době říct totéž?
Zatímco každá nová deska Deftones znamenala alepoň malý krok vpřed, "Diamond Eyes" je uvařeno ze stejné vody jako poslední, výše zmíněná, řadovka. Jenže dostatek progrese už tahle partička předvedla v minulosti (věděli jste, že právě oni jako jedni z prvních začali míchat metal a elektroniku?) a teď už s přehledem mohou čerpat ze svých zkušeností. Tedy z pestrobarevné škály emocí China Morena, vzrušující nepředvídatelnosti a aranžérsko-zvukové preciznosti.
Desce nechybí atmosféra, kterou opět nenápadně podkreslují všelijaké elektronické linky, samozřejmě nechybějí tradiční snové a emocionálně neklidné balady (ostatně emocemi a sny je deska prošpikovaná více než kdykoliv dřív) ani nějaká ta potenciální hitovka ("Rocket Skates", "Beauty School"); téhle desce vlastně nechybí skoro nic! Stephen Carpenter navíc několikrát sáhl hodně hluboko do minulosti a některé jeho na kost syrové riffy ("You've Seen A Butcher", "Risk", "CMND/CTRL") rozpálí i vyznavače rané tvorby.
Zahraniční kritiky nejdou v hodnocení pod osmdesát procent a nutno říci, že chvalozpěvy znějí zcela oprávněně. "Diamond Eyes" ukazuje Deftones ve skvělé formě se všemi jejich přednostmi. Přesvědčte se sami - už 24.června v Praze!
Komentáře