Talent, který uspěšně světu zatajovalo první album ze sedmašedesátého, a který na folkrockovém Space Oddity začal vystrkovat růžky, se na této desce konečně uplatňuje v plném lesku. David Bowie má už všechno pod kontrolou, ví, co chce říct a ví jak. V jeho doprovodné kapele se vedle Tonyho Viscontiho poprvé objevuje i kytarista Mick Ronson, který na Bowieho deskách z první půle 70's zanechal nesmazatelnou stopu a právě jeho kytarové riffy dodávají muzice rockový důraz.
Už při letmém poslechu ale můžeme zaznamenat, že Bowieho verze právě vynalezeného hardrocku je jiná, než u soudobých propagátorů stylu. Méně zpocená, méně chlupatá, zato více intelektuální a zahraná s folkovým jemnocitem. Nutí posluchače víc přemýšlet a méně potřásat pačesy. Zrovna tak i provokativní vizuální stylizace (na fotkách Bowie pózuje v ženských šatech) nemůže být obvyklé macho prezentaci bigbítových hrdinů vzdálenější. Už teď je cítit, že pro Bowieho není styl, který ho právě zaujal, životním posláním, ale především médiem k výsostně originálnímu uměleckému vyjádření. Písně na The Man Who Sold the World nepostrádají tajemství a koncept, ale pořád zůstávají rock'n'rollem. Právě tohle předurčilo Bowieho tvorbu k tomu, aby se stala jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro o dekádu později bující post punk.
Jako zpěvák rovněž není typem, který si veřejně drásá nitro, nýbrž je hlavně vypravěčem, hercem střídajícím role. Mění... číst dále
Talent, který uspěšně světu zatajovalo první album ze sedmašedesátého, a který na folkrockovém Space Oddity začal vystrkovat růžky, se na této desce konečně uplatňuje v plném lesku. David Bowie má už všechno pod kontrolou, ví, co chce říct a ví jak. V jeho doprovodné kapele se vedle Tonyho Viscontiho poprvé objevuje i kytarista Mick Ronson, který na Bowieho deskách z první půle 70's zanechal nesmazatelnou stopu a právě jeho kytarové riffy dodávají muzice rockový důraz.
Už při letmém poslechu ale můžeme zaznamenat, že Bowieho verze právě vynalezeného hardrocku je jiná, než u soudobých propagátorů stylu. Méně zpocená, méně chlupatá, zato více intelektuální a zahraná s folkovým jemnocitem. Nutí posluchače víc přemýšlet a méně potřásat pačesy. Zrovna tak i provokativní vizuální stylizace (na fotkách Bowie pózuje v ženských šatech) nemůže být obvyklé macho prezentaci bigbítových hrdinů vzdálenější. Už teď je cítit, že pro Bowieho není styl, který ho právě zaujal, životním posláním, ale především médiem k výsostně originálnímu uměleckému vyjádření. Písně na The Man Who Sold the World nepostrádají tajemství a koncept, ale pořád zůstávají rock'n'rollem. Právě tohle předurčilo Bowieho tvorbu k tomu, aby se stala jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro o dekádu později bující post punk.
Jako zpěvák rovněž není typem, který si veřejně drásá nitro, nýbrž je hlavně vypravěčem, hercem střídajícím role. Mění hlasové rejstříky, využívá pseudooperních poloh (Saviour Machine), v jeho projevu je vždy něco divadelního a dobrat se "skutečného Bowieho" skrze různé masky a identity, které si vypůjčuje, je dodnes výzvou pro všechny jeho vykladače.
I když se písně z tohoto alba většinou nezařadily do elitního klubu trvalek pravidelně zařazovaných na různé bestofky, tvoří velmi silnou a vyrovnanou kolekci. Vedle té titulní, kterou v 90. letech zpopularizovala Nirvana, zaujme důmyslně vystavěná All the Madmen, t.rexovská hitovka Black Country Rock, nádherná mysteriózní balada After All nebo valivá She Shook Me Cold, ale ani ostatní v ničem nezaostávají. A tak sice Muž, který prodal svět zůstává trochu ve stínu blížící se ziggymánie, ale rozhodně už není rozpačitým rozkoukáváním se, ale nepřeslechnutelným signálem, že se právě toho roku zrodila hvězda s výjimečnou svítivostí i výdrží.
16.02.2018 - 8:23 | vishnar
Ve Space Oddity už Bowie naznačil, jakým směrem se začne ubírat. A s následujícím The Man Who Sold the World se již pohodlně usadil v rockovém světě. Sedmdesátá léta mám v rámci jeho tvorby asi nejraději. Je pro mě těžké vybrat nějakou nejlepší skladbu, protože rád poslouchám tohle album jako celek. Ale samozřejmě by to asi vyhrála titulní píseň.