Hudbu sedmdesátých let David Bowie stejnou měrou sám formoval jako z ní těžil a vypadalo to, že v následující dekádě hodlá postupovat obdobně. Začal skvěle a sice frontálním útokem na území středního proudu, na němž se prostřednictvím alba Let's Dance stal záškodníkem i diktátorem v jedné osobě. Důkladně vstřebal čerstvé impulzy nové vlny, diska, r'n'b i synth-popu, proložil je rockovým důrazem, bluesovými sóly a nepokrytým hitovým zacílením. Vypůjčil si z aktuálního dění, co je potřeba, zpracoval to na o třídu promyšlenější úrovni než většina „věřitelů“, zároveň se vyhnul kolovrátkové plytkosti a naopak propašoval k posluchačským masám nějaký ten střípek hudební avantgardy. Výsledkem byl jeho další přesný zásah, i když na dlouhou dobu také poslední.
Za účelem své popové diverze Bowie vyměnil prakticky celý tým spolupracovníků v čele s Tonym Viscontim, což jejich vztahu způsobilo hluboký šrám. Dlouholetého kumpána v roli supervizora i inspirátora nahradil producent a kytarista Nile Rodgers, který si udělal jméno především v řadách disco-funkové kapely Chic a s jeho pomocí Bowie sestrojil doslova komerční buldozer, s nímž ovládl světové hitparády i rychle expandující MTV. Na kytarovém postu zase Carlose Alomara vystřídala vycházející bluesová hvězda Stevie Ray Vaughan, který právě v té době chystal svůj průlomový debut Texas Flood. Nepravděpodobná implantace jeho zemitých bluesrockových sól do blyštivých pop songů... číst dále
Hudbu sedmdesátých let David Bowie stejnou měrou sám formoval jako z ní těžil a vypadalo to, že v následující dekádě hodlá postupovat obdobně. Začal skvěle a sice frontálním útokem na území středního proudu, na němž se prostřednictvím alba Let's Dance stal záškodníkem i diktátorem v jedné osobě. Důkladně vstřebal čerstvé impulzy nové vlny, diska, r'n'b i synth-popu, proložil je rockovým důrazem, bluesovými sóly a nepokrytým hitovým zacílením. Vypůjčil si z aktuálního dění, co je potřeba, zpracoval to na o třídu promyšlenější úrovni než většina „věřitelů“, zároveň se vyhnul kolovrátkové plytkosti a naopak propašoval k posluchačským masám nějaký ten střípek hudební avantgardy. Výsledkem byl jeho další přesný zásah, i když na dlouhou dobu také poslední.
Za účelem své popové diverze Bowie vyměnil prakticky celý tým spolupracovníků v čele s Tonym Viscontim, což jejich vztahu způsobilo hluboký šrám. Dlouholetého kumpána v roli supervizora i inspirátora nahradil producent a kytarista Nile Rodgers, který si udělal jméno především v řadách disco-funkové kapely Chic a s jeho pomocí Bowie sestrojil doslova komerční buldozer, s nímž ovládl světové hitparády i rychle expandující MTV. Na kytarovém postu zase Carlose Alomara vystřídala vycházející bluesová hvězda Stevie Ray Vaughan, který právě v té době chystal svůj průlomový debut Texas Flood. Nepravděpodobná implantace jeho zemitých bluesrockových sól do blyštivých pop songů (China Girl, Let's Dance, Criminal World a další) funguje perfektně a stejně jako řízné dechové vstupy písně náležitě prokrvují.
Při jejich psaní šel Bowie tentokrát víc než kdy jindy po chytlavém zevnějšku, to ale neznamená, že by se snížil k prvoplánovým songwriterským křížovkám. Vezměme si hned titulní trhák, do jehož důrazného rytmu vystřelují naechované klávesy, dechy a kytarové beglajty, zatímco Bowieho potemnělý vokál mu dodává skoro futuristickou atmosféru. Následně vystřihne Vaughan ukázkové bluesové sólo, rozvíří se perkuse a v samotném závěru se přidají ještě přízračně rozevláté saxofony. Takhle komplexní a přitom strhující skládačku na tanečním parketě neslyšíte každý den. A jsou tu i další šťavnaté kousky: motownským pulsem rozhicovaná Modern Love, znepokojivě se pohupující Ricochet nebo asi nejrockovější Cat People (Putting Out Fire), kterou Bowie složil o dva roky dříve spolu s Giorgiem Moroderem pro stejnojmenný filmový horor. Ještě starším songem je China Girl, napsaná společně s Iggym Popem, na jehož desce The Idiot vyšla roku 1977 v původní, o dost syrovější verzi. Bowie píseň pojal s okázalejší synth-popovou elegancí a její erotické podbarvení zdůraznil i odvážným videoklipem. Vydařila se také výpůjčka z repertoáru glam rockových Metro v podobě skladby Criminal World, kterou zpěvák zrychlil, ducha roxymusicovské dekadence jí ale ponechal.
Album Let's Dance bývá vyzdvihováno jako Bowieho komerční vrchol a zároveň podceňováno jako začátek uměleckého úpadku a tápání v následujících letech, což mi nepřipadá spravedlivé. Stejně jako undergroundový kult pro pár stovek zasvěcených nutně nepředstavuje nadčasovou hodnotu, tak ani album s miliónovými prodeji ještě nemusí být jen dobře zprodukovaným spotřebním zbožím. David Bowie tu skvěle vystihl ducha doby aniž by pouze otrocky přejímal jeho znaky. Je to nahrávka energická, invenční a zubem času prakticky netknutá. Že je navíc i mimořádně chytlavá, rozhodně není její mínus.
04.06.2024 - 18:45 | Meca76
Let´s Dance je Bowieho verný prístup k mainstreamovému publiku a veľkým arénam, na rozdiel od toho, "verného undergroundu", ktorý sa cítil ako facka vo svojom dobre stráženom tajomstve. Tento album dosahuje to, čo je jeho hlavným cieľom, a to osloviť širšie publikum, ktoré ho predtým chválilo, a vrhnúť neortodoxné skladby založené na skvelom rytme a blues.