V roce 1977 se David Bowie dostal do neskutečných obrátek. Začátkem podzimu už má za sebou jednu vlastní přelomovou desku a dvě další, na nichž jako producent i spolutvůrce postrčil přítele Iggyho Popa do stejně nadčasových výšin. V pozadí této horečné a plodné aktivity stojí Berlín, město násilně rozdělené ideologickou i skutečnou zdí, město inspirativní svou minulostí i současností. Před pěti lety, při práci na stejnojmenném albu, na sebe nechal jeho jedinečné fluidum působit Lou Reed a výsledkem byla jedna z jeho nejtemnějších výpovědí. Bowie svou vlastní reflexi znásilněného města podepřel i hudebně, když se nechal mocně inspirovat německou krautrockovou vlnou kapel jako Kraftwerk nebo Neu!
V duchu těchto vlivů se neslo už album Low, první z tzv. berlínské trilogie. „Heroes“ je jeho logickým pokračováním, dokonce opakuje i kompoziční členění na písňovou a instrumentální část. Není ale přemíláním již řečeného. Hudební postupy a nálady nastolené na Low teď Bowie ovládá jistější rukou, rozvíjí je a prohlubuje. Do týmu také přibírá jednoho důležitého člena, kytaristu Roberta Frippa z delší dobu hibernovaných King Crimson, který prakticky zaujal místo Rickyho Gardinera, ovšem díky svému jedinečnému kytarovému rukopisu tvoří ve výsledném zvuku zcela nový element. Ale i když přibyla další muzikantská osobnost, není to album sólistických výstupů. Hudební matérie vytvářená Bowiem, Brianem Enem, Frippem, druhým kytaristou... číst dále
V roce 1977 se David Bowie dostal do neskutečných obrátek. Začátkem podzimu už má za sebou jednu vlastní přelomovou desku a dvě další, na nichž jako producent i spolutvůrce postrčil přítele Iggyho Popa do stejně nadčasových výšin. V pozadí této horečné a plodné aktivity stojí Berlín, město násilně rozdělené ideologickou i skutečnou zdí, město inspirativní svou minulostí i současností. Před pěti lety, při práci na stejnojmenném albu, na sebe nechal jeho jedinečné fluidum působit Lou Reed a výsledkem byla jedna z jeho nejtemnějších výpovědí. Bowie svou vlastní reflexi znásilněného města podepřel i hudebně, když se nechal mocně inspirovat německou krautrockovou vlnou kapel jako Kraftwerk nebo Neu!
V duchu těchto vlivů se neslo už album Low, první z tzv. berlínské trilogie. „Heroes“ je jeho logickým pokračováním, dokonce opakuje i kompoziční členění na písňovou a instrumentální část. Není ale přemíláním již řečeného. Hudební postupy a nálady nastolené na Low teď Bowie ovládá jistější rukou, rozvíjí je a prohlubuje. Do týmu také přibírá jednoho důležitého člena, kytaristu Roberta Frippa z delší dobu hibernovaných King Crimson, který prakticky zaujal místo Rickyho Gardinera, ovšem díky svému jedinečnému kytarovému rukopisu tvoří ve výsledném zvuku zcela nový element. Ale i když přibyla další muzikantská osobnost, není to album sólistických výstupů. Hudební matérie vytvářená Bowiem, Brianem Enem, Frippem, druhým kytaristou Carlosem Alomarem, rytmikou Dennis Davis-George Murray a producentem Tonym Viscontim je vzrušující svou kompaktností i proměnlivostí, nečekanými formulacemi, společnou snahou vydupat ze země něco nového konvencím navzdory.
První strana je, stejně jako na Low, zpívaná, ale tím podobnost končí. Písně z áčka „Heroes“ působí mnohem méně fragmentárně, obsahují podstatně víc vokálů, Frippův otisk je činí ofenzivnějšími, hutnějšími. To platí především o úvodní dvojici Beauty and the Beast a Joe the Lion. První postavená na robotické rytmice a chladných klávesách, druhá kytarovější a vášnivější, v obou pak Bowie s pozoruhodnou důsledností opovrhuje melodickou líbivostí ve vokálu. Ani ve třetí, titulní skladbě v tomto směru netlačí na pilu, přesto se z ní stal jeden z jeho nejslavnějších hitů, a to zcela zaslouženě. Vznikl tragický monument o milencích v rozděleném světě, vznešený i intimní zároveň, kterému k nesmrtelnosti dopomáhá každá jeho součást. Melancholicky se pohupující basová linka, melodické vyhrávky kytary, Enovo ambientní zvukové mihotání i Bowieho zpěv, zpočátku zakřiknutě důvěrný, ke konci vypjatý až hysterický. Melodicky vstřícnější je i následující Sons of the Silent Age, která náladou připomene kosmickou osamělost Majora Toma, zatímco Blackout se vrací k lehce chaotické agresivitě úvodu alba.
Druhá polovina je opět písečkem především pro Briana Ena, jeho syntezátory a zkušenosti ambientního průkopníka. Začíná méně depresivně, než odpovídající část Low, skladba V-2 Schneider má kraftwerkovský rytmický puls a oživuje ji také Bowieho saxofon. Sense of Doubt se do klávesového abstraktna vrhá důsledněji a až twinpeaksovským stylem střídá okamžiky hrozby a něhy. Moss Garden vplouvá do ještě klidnějších vod a její meditativnost zdůrazňuje Bowieho preludování na japonské koto. V následující Neuköln se zase do Enových zvukových krajin vkládá znepokojivým saxofonem, který jakoby album dováděl do tísnivého finále. Nečekaně však přichází ještě zpívaná The Secret Life of Arabia, výborná chytlavá skladba načichlá funkem, která po předchozím neklidném snění působí díky Bowieho hlasovému přehrávání trochu ironicky. Albová tečka je tedy spíš otazníkem: proč stojí právě na tomto místě?
Na rozdíl od svého předchůdce vznikala deska kompletně v Západním Berlíně, na dohled od Zdi. Dá se předpokládat, že ať byli tvůrci do práce jakkoli ponoření, atmosféra místa se v nahrávce musela odrazit, i kdyby o to neusilovali. „Heroes“, nejberlínštější album z celé trilogie, tím jenom získalo. Jejich atmosféru není snadné vstřebat, hodně rockových fanoušků zná vlastně jen titulní píseň a zbytek je pro ně až příliš „divný“, případně nesourodý. Podle mého je ale pouto mezi oběma částmi ještě o něco pevnější a promyšlenější, než u Low a hudební vizionářství celého díla ještě jasnozřivější a času odolnější. Z tohoto vrcholu může David Bowie obhlížet sedmdesátá léta s pocitem, že mu z velké části patří.
23.02.2021 - 13:22 | Acid3P
Často prvá skladba napovedá, o aký album sa bude jednať. V prípade Heroes je to jasné. Neortodoxná výprava plná muzikálnej originality. Práve táto nahrávka je pečaťou Bowieho kozmopolitného zvuku, ktorý je tvorený naprieč žánrami bez akýchkoľvek umeleckých obmedzení. Čo už je väčším dôkazom ako ambientná B strana platne zakončená jednou z najnedocenejších Bowieho skladieb - The Secret Life of Arabia.
#114 - Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time