Když tato britská formace v roce 2003 přišla s albem "Permission To Land", světla reflektorů si je v okamžiku našla. A právem. Nejen britští fanoušci byli lační po pořádné rockové kapele v pravém slova smyslu, se všemi okázalostmi s tímto cirkusem spojenými. Justin Hawkins byl ke všemu tím pravým frontmanem nenáviděným i milovaným tisíci a tisíci fanoušky po celém světě. Atrakce The Darkness získala na síle hned při prvním turné, kde extravagantní kostýmy, zběsilý projev nejen zpěvákův, velkolepá scéna a celková pompéznost prohloubila zájem o ně ještě mnohonásobněkrát. Starší ročníky v sobě tenkrát probudily vzpomínky na mládí spojené s poslechem Poison, Sweet, Slade, T-Rex a dalších glamrockových legend z konce sedmdesátých a osmdesátých let, ty mladší objevily pro ně neznámé nebo neprobádané pole tohoto extravagantního odvětví rocku.
Druhé album "One Way Ticket To Hell... And Back" pokračovalo tam, kde první skončilo. A i přes jeho nesporné kvality a oblíbenost započalo ústup formace z vrcholu a zájem a prvotní nadšení mírně uvadlo. A jak to tak už ve světě rock'n'rollu bývá, nastaly neshody, drogy, galóny alkoholu a Hawkinsovo odloučení za zdmi protialkoholní léčebny. Tím příběh jedné hvězdy uhasl.
Ne však na dlouho. V roce 2006, kdy oficiálně kapela ukončila činnost, nikdo asi netušil, že se The Darkness někdy vrátí. O dva roky později sice bývalý frontman založil novou skupinu Hot Leg, která s přestávkami působí dodnes,... číst dále
Když tato britská formace v roce 2003 přišla s albem "Permission To Land", světla reflektorů si je v okamžiku našla. A právem. Nejen britští fanoušci byli lační po pořádné rockové kapele v pravém slova smyslu, se všemi okázalostmi s tímto cirkusem spojenými. Justin Hawkins byl ke všemu tím pravým frontmanem nenáviděným i milovaným tisíci a tisíci fanoušky po celém světě. Atrakce The Darkness získala na síle hned při prvním turné, kde extravagantní kostýmy, zběsilý projev nejen zpěvákův, velkolepá scéna a celková pompéznost prohloubila zájem o ně ještě mnohonásobněkrát. Starší ročníky v sobě tenkrát probudily vzpomínky na mládí spojené s poslechem Poison, Sweet, Slade, T-Rex a dalších glamrockových legend z konce sedmdesátých a osmdesátých let, ty mladší objevily pro ně neznámé nebo neprobádané pole tohoto extravagantního odvětví rocku.
Druhé album "One Way Ticket To Hell... And Back" pokračovalo tam, kde první skončilo. A i přes jeho nesporné kvality a oblíbenost započalo ústup formace z vrcholu a zájem a prvotní nadšení mírně uvadlo. A jak to tak už ve světě rock'n'rollu bývá, nastaly neshody, drogy, galóny alkoholu a Hawkinsovo odloučení za zdmi protialkoholní léčebny. Tím příběh jedné hvězdy uhasl.
Ne však na dlouho. V roce 2006, kdy oficiálně kapela ukončila činnost, nikdo asi netušil, že se The Darkness někdy vrátí. O dva roky později sice bývalý frontman založil novou skupinu Hot Leg, která s přestávkami působí dodnes, mezeru po původní sestavě však ani s její pomocí nezaplnil, stejně tak jako Stone Gods, což je zase kapela složená ze zbylých členů. Dnes je však vše jinak a do našich obchodů zamířila nová studiovka "Hot Cakes", která svým pojetím pokračuje nepřekvapivě opět tam, kde ta minulá skončila.
Jedná se tedy o nový začátek, druhý dech, který jim poskytl život v druhé dekádě jednadvacátého století. Samozřejmě se tento začátek v lecčem oproti debutu liší. Nemohou čekat, že někoho ještě překvapí svým pojetím glamu, nemohou čekat, že zaplní první stránky hudebních magazínů a že budou středem pozornosti. Přece jen je to kapela dvou alb (dobře, nyní tří) a nelze k nim přistupovat jako k jejich praotcům Aerosmith, Styx či již zmíněným T-Rex. Slovo legendární je tedy záměrně vyloučeno.
Aby "Hot Cakes" zacílilo na správný cíl, musela skupina z těchto faktorů vycházet a mít potřebný kritický pohled na sebe samu. A k mému překvapení ji do jisté míry má. A i když se hned v úvodní skladbě opět dočkáme hlasových orgií ječáku stále nepřehlédnutelného frontmana, je celkově deska více zemitá a přímočařeji rocková. Pompéznost nezmizela, jen se jí pár litrů ubralo a namísto toho přidalo pár kilogramů rockového štěrku a vápna, takže písně samotné mají celistvější výraz a zdobí je písničkovější formát. Ještě více se přiblížili svým vzorům Queen či překvapivě třeba takovým Van Halen, Def Leppard nebo Whitesnake. Queenovský feeling je nepřeslechnutelný třeba ve skladbách "She Just A Girl, Eddie" a "Forbidden Love". "Everybody Have A Good Time" jsou pro změnu jasní Aerosmith, stačilo by dosadit vokál Stevena Tylera a rozdíl by byl jen těžko rozpoznatelný. Až jako hardrockovou hymnu lze označit "Keep Me Hangin' On" s pořádnými kytarami jak od Zeppelinů.
Naopak odkaz na minulá alba zastupuje "Nothin's Gonna Stop Us" opatřená i videoklipem, která by do "One Way Ticket To Hell... And Back" zapadla jedna báseň. Mně osobně se tato skladba jeví jako příliš prvoplánová a oproti zbytku bez puncu nového odstínu jejich hudby a jedno z těch slabších míst na albu. Nejvíce zapůsobí a příjemně překvapí "Concrete", která ve svých prvních okamžicích připomíná nějakou punkrockovou pecku, a kdyby nebylo vysoce položeného vokálu zpěváka, mohla by být součástí diskografie třeba takových Rise Against (opravdu, nevtipkuji).
The Darkness bývalou slávu patrně zpět nezískají, ale některými kritiky očekávaný průser se naštěstí také nedostavil. "Hot Cakes" je kvalitní rockové album a lépe to snad ani udělat nemohli. Snad vytrvají a na další desku nebudeme muset čekat tak dlouho. Byla by to škoda, jak je vidno, mají stále, co říci a nezasekli se v postupech, které platily na počátku jejich zatím nedlouhé kariéry, a šli hudebně a muzikantsky dále.
Komentáře