Když před lety zcela změnil svůj hudební pohled na svět a objevil si svou novou (ilustrato)sféru, doprovázela to řada komentářů či otázek, z nichž nehlasitější byly dva/dvě. Je jazz/pop to, co dělá Dana Bártou? A jak dlouho v této škatulce vydrží, je to jen další zatáčka na jeho hudební cestě? S aktuálním albem Illustratosphery, s "Maratonikou", Dan Bárta opět ukazuje, že to první album s vážkou na přebalu nebylo nějakým náhodným pokusem. A že se na své cestě pohybuje velmi blízko svého cíle. Zřejmě.
"Maratonika" zastihla Illustratospheru v pozměněné sestavě. Původní sextet se ustálil na kvintetu. Odešli pianista Stanislav Mácha a kytarista Jaroslav Friedl, přidal se dávný parťák Miroslav Chyška (kytara). Ve výsledku to ale zažitou a známou náladu kapely příliš nezměnilo. Nové skladby jsou možná o něco přímější a popovější. Čitelnější. Lehce. Ale pořád je to jasně rozpoznatelná a identifikovatelná Illustratosphera.
A pak jsou tu Bártovy texty. Napsal jich - tradičně - většinu, i když se dvěma anglickými, z nichž jeden dal celé desce jméno, přispěla i jeho přítelkyně Alžběta Plívová. V těch Danových jde pořád o hraní si se slovy, hledání nových výrazů, novotvarů. A filtrování světa tím způsobem, jenž u Bárty milujete. Takže pořád potřebujete ne jeden, ale mnoho opakovaných poslechů, možná se i začtete do bookletu, abyste všechny ty hry se slovy, včetně skrytých levelů, objevili. A chytli.
Když pak v závěrečné... číst dále
Když před lety zcela změnil svůj hudební pohled na svět a objevil si svou novou (ilustrato)sféru, doprovázela to řada komentářů či otázek, z nichž nehlasitější byly dva/dvě. Je jazz/pop to, co dělá Dana Bártou? A jak dlouho v této škatulce vydrží, je to jen další zatáčka na jeho hudební cestě? S aktuálním albem Illustratosphery, s "Maratonikou", Dan Bárta opět ukazuje, že to první album s vážkou na přebalu nebylo nějakým náhodným pokusem. A že se na své cestě pohybuje velmi blízko svého cíle. Zřejmě.
"Maratonika" zastihla Illustratospheru v pozměněné sestavě. Původní sextet se ustálil na kvintetu. Odešli pianista Stanislav Mácha a kytarista Jaroslav Friedl, přidal se dávný parťák Miroslav Chyška (kytara). Ve výsledku to ale zažitou a známou náladu kapely příliš nezměnilo. Nové skladby jsou možná o něco přímější a popovější. Čitelnější. Lehce. Ale pořád je to jasně rozpoznatelná a identifikovatelná Illustratosphera.
A pak jsou tu Bártovy texty. Napsal jich - tradičně - většinu, i když se dvěma anglickými, z nichž jeden dal celé desce jméno, přispěla i jeho přítelkyně Alžběta Plívová. V těch Danových jde pořád o hraní si se slovy, hledání nových výrazů, novotvarů. A filtrování světa tím způsobem, jenž u Bárty milujete. Takže pořád potřebujete ne jeden, ale mnoho opakovaných poslechů, možná se i začtete do bookletu, abyste všechny ty hry se slovy, včetně skrytých levelů, objevili. A chytli.
Když pak v závěrečné a vskutku silné osobní písni "Opýšemé inaší" přemítá: "Co se ode mne žádá? Ať zazní prostá píseň. Ideálně ať má i jednoduchou stavbu. V ní jasný rým. Ani by nemusela možná celá. Které z mých tónů a slov nutné jsou?" má vlastně, alespoň ve vztahu k mainstreamu, pravdu. Jeho povzdechu rozumíte. Na stranu druhou ale "Maratonika" nepřichází vlastně s žádnou výraznější změnou a Bárta zde i nadále pokračuje naprosto očekávatelným způsobem. Aspoň pro ty, co chtějí víc.
A i když "Maratonika" je prostě jen další poctivá deska Illustratosphery, je zase nádherná a potvrzuje Bártovu zaslouženou pozici v tuzemském hudebním prostoru. Totiž, že dokázal najít takové místo, na němž jej bere jak mainstreamový posluchač (nebo jej alespoň zná), tak ten klubový. Je jasné, že kdyby Bárta chtěl, neměl by problém zářit někde na komerčních pódiích. Ale jeho těší právě ti, kteří mu rozumí. Na ty i na sebe je pyšný. Právě ti, kteří vnímají jeho texty a doposlouchají se až na samý závěr alba, najdou milý vzkaz: "Na viděnou, vážně díky, že nasloucháš. Pak odměnou tvou nechť jsou píseň složitá a příběh spletitý."
Komentáře