Cypress Hill - Rise Up

Po šestileté pauze měli fanoušci Cypress Hill strach, kam se jejich modly posunou. Po prvním poslechu "Rise Up" museli být všichni hiphopoví a crossoveroví nadšenci bez výhrad spokojeni. Po dalších a delších posleších se ale výtky přece jen objevily. Jedno je ovšem od začátku jisté, hašišáci z Kalifornie dokázali za přispění řady exkluzivních hostů - mimo jiné Pitbull, Everlast nebo Xzibitův učeň Young De - stvořit po hudební stránce jedno ze svých nejlepších alb.

Chill-outové balady, funk-metal, rap-metal, čistý rap i špinavé metalové kompozice. Cypress Hill na novince nabízejí hned několik svých aktuálních podob. Nejvíce jim sluší již zmíněná transformace v RATM. Jasně, kromě houpavého funku ovládali Cypress Hill fúzi metalu a rapu už dávno, stačí vzpomenout jejich deset let starý počin "Skull And Bones", přesto teprve nyní zní jejich produkce opravdu, jako by Rage Against The Machine z ucha vypadla. (Mimochodem, až fascinace Morellovými hostovačkami omrzí, doporučuji svůj sluch zaměřit na "Trouble Seeker", kde pro změnu exceluje Daron Malakian a ze Cypress Hill se jeho přispěním - při troše fantazie - stali SOAD nebo alespoň Scars On Broadway.)

Že těch exkurzů do metalového světa bylo už přespříliš? Pravda, někteří hosté si ale uzurpovali tracky natolik, že kdybych při poslechu neviděl na revolucionářský obal alba, nemuselo by mi vůbec dojít, že právě poslouchám Cypress Hill, a klidně bych mohl tipovat, že jsou hiphoppeři na této nahrávce pouhými hosty. A být hostem na svém vlastním albu asi není to pravé, co myslíte?

Hudební motivy jsou na "Rise Up" každopádně pestré a velice různorodé. Největší problém aktuální nahrávky ovšem nastává při bližším seznámení se s texty. Na tom, že Cypress Hill velebí konopí, neshledávám vůbec nic špatného, ovšem dokud s agitkou nezaplevelí své písně. "Chválím tě, trávo má, tvůj žár i mráz, ta tráva zelená, dál vábí nás." Nebo spíš vábí Sen Doga s B-Realem a začíná to být nehorázná nuda. Kluci vsadili na špatný modely ("Pass The Dutch" a "K.U.S.H.") a z agónie se ne a ne probudit.

Štěstí že oba stále mají svůj nezaměnitelný styl přednesu, nebýt tomu tak bylo by zle. Kromě prázdných textů je naprosto prázdná a neopodstatněná i přítomnost Mika Shinody z Linkin Park. Co měl tento od počátku zjevně špatný nápad za cíl? Přiblížení se, tedy podbízení se širšímu publiku. A to je právě ta cesta, které se fanoušci při šestiletém čekání báli nejvíce.